Slunce, voda, vzduch, léto....

Jsme u moře už třetí den. Počasí nám přeje, azurové nebe je bez mráčku a voda báječně teplá. Sedíme ve vodě na mělčině u pláže a necháváme se přelévat vlnami, které s železnou pravidelností dorážejí na pobřeží. Nad starobylým přístavním městem se na vysoké skále tyčí kamenná pevnost ze šestnáctého století, prý na obranu před piráty. Pozorujeme obrovské lodě v dálce na obzoru a obdivujeme odvážlivce, kteří se nechávají táhnout motorovým člunem, takže padák, který mají upevněný na těle je vynese vysoko do zářivého nebe nad zátokou.

Motorový člun s nimi opíše široký oblouk, než zvolní a nechá spadnout do vody poblíž pláže. Pláž je lemovaná moderními hotely s bazény, tenisovými kurty a zahradními restauracemi, ve kterých jsou ceny pro Čechy s dělnickými platy naprosto absurdní. Kousek stranou je v písku pláže usazena dřevěná replika historického korábu Arabela, ve které je rovněž restaurace, kam jsme ale pro jistotu raději ani nenahlédli. Naštěstí jsme dobře vybaveni polopenzí ve stanovém kempu kousek dál na pobřeží.

Lenošení na pláži nás po třech dnech už ale moc nebaví, dokonce i krásné holky v miniaturních bikinkách ( a kousek dál za cedulí i bez nich) nám zevšedněly. A tak se druhý den obdivujeme ruchu v obrovském přístavu s kotvícími zaoceánskými parníky a kousek dál pozorujeme nákladní jeřáby, překládající kontejnery z lodí na kamiony a opačně z kamionů na lodě. Pak v některé z restaurací ve městě ochutnáváme místní speciality a šklebíme se nad nezvyklými chutěmi ryb a všelijakých mořských potvor..

Jednou jsme podnikli cestu výletní lodí podél pobřeží a Zdeněk vybojoval těžký a urputný zápas s mořskou nemocí. Jindy jsme na kamenné hrázi pod majákem pozorovali rybáře v aktivní činnosti za pronikavého křiku racků, a večery se západem slunce na vodou byly romantikou v přímém přenosu..

V botanické zahradě, kam jsme si zašli podél pobřeží asi pět kilometrů od rekreačního areálu, jsme k mému údivu potkali sousedy z našeho domu. Ten svět je ale malý! Doma se míjíme, celý rok se téměř nepotkáme a když, tak jen spěšně a povinně zahučíme pozdrav na schodech, a tady se tisíc kilometrů od domova náhodně srazíme- museli jsme to oslavit společnou fotografií pod třímetrovým kaktusem a následným posezením v přilehlé restauraci..

Paní Sedláčková je velmi pohledná asi pětatřicetiletá atraktivní blondýna s hladkými, rovnými, na ramena spadajícími vlasy a s modrýma očima, zářícíma jako hvězdy. Žasnu sám nad sebou, jak to, že jsem si jí nevšiml doma. Jana má dokonalou postavu a my- pánská jízda už několik dní bez dívčí společnosti, na ní můžeme nechat oči. Zejména Zdeněk ožil, jako kdyby ho cosi nabilo novou energií, jako když do plyšového medvídka dají novou baterii. Sršel vtipem a vedl zábavu u stolu jako nikdy předtím. Její muž Martin Sedláček je zřejmě na projevy obdivu ke své ženě zvyklý, jen se trochu upjatě usmívá a během nenucené konverzace se věnuje víceméně jen obsahu svého talíře.

Já bych nemohl žít s krásnou ženou. Ne že by mne to nelákalo a netěšilo- právě naopak! Jenomže bych musel neustále počítat s tím, že se líbí i jiným mužům a vědom si svých nedostatků bych žárlil jako Othello a trpěl bych jak týrané zvíře, i kdyby se s ní naprosto nevinně jen tak konverzoval jiný muž, zejména kdyby byl vyšší, hezčí a mladší, než jsem já. Něco podobného jsem nedávno prožil na pracovišti, i když šlo v tomto případě o „pouhou“ kamarádku. Bylo to nádherné přátelství, naprosto platonické, ale měli jsme se rádi, dávali jsme si dárky a drobné pozornosti, byl jsem u ní snad v každé volné chvilce, povídali jsme si o všem možném, měli i svá tajemství, a tak trochu jsem se do ní zamiloval, hluboce, nešťastně a jednostranně, psal jsem jí i dopisy a verše. Nikdy mi nedala najevo, že by snad mohla moje city opětovat a já jsem v to ani nedoufal, ale cítil jsem, že tak úplně lhostejný jí snad nejsem. Pak se ale objevil jiný muž, mnohem atraktivnější, než já, a pro mne to znamenalo půlroční těžkou depresi. Kdepak já a krásné ženy!

Ukázalo se, že Sedláčkovi jsou ubytovaní ve stejném kempu jako my, takže se naše malá parta  rozrostla na pět lidí. Šli jsme společně podél pobřežní autostrády, po které se proháněli v otevřených kabrioletech bohatí playboyové. Trochu jsme jim záviděli, ale člověk nemůže mít všechno. My jsme měli zase přátelství a kamarádství, které většině těch bohatých chybí a na která jsou nesmírně chudí. Cestou jsme živě debatovali o všem možném ani jsme si nevšimli, že Zdeněk s Janou zůstali pozadu, povídají si spolu, usmívají se na sebe, pověstná jiskra už skáče, jen Martin nic nepozoruje, vykládá o tom, jak na jaře hrála Sparta…

Druhý den jsme šli společně na pláž, Sedláčkovi si rozprostřeli deku hned vedle naší a my jsme nestačili kulit očí, když Jana zůstala pouze v miniaturních tangách a krásná kulatá prsa s velkými růžovými terči nastavila slunci, po očku zašilhala k naší dece a pobaveně se usmála našim rozpakům.

Uvědomil jsem si, že v cizině (a  sem tam i na našich koupalištích) je vlastně naprosto normální, když dívky odkládají horní díl plavek i mimo nudistických pláží, že dokázaly odolat těžkému tlaku staletých náboženských předsudků a i když to zpočátku vyžadovalo značnou odvahu, nakonec se ukázalo, že na tom není nic neslušného, pohoršlivého a nemravného, že nám kněží a všelijací zapšklí mravokárci, později funkcionáři celá staletí vnucovali umělý, falešný a nepřirozený stud, a až nyní, v době osvobození od předsudků se ukázalo, že je to vlastně zcela normální, že jsme vlastně všichni stejní, což platí i o nudismu. Mezi jinými myšlenkami mě napadlo, proč se lidé vlastně stydí za svá vlastní prsa a jiné části těla, proč si s hrůzou nezakrývají třeba uši a nos, aby je prokristapána někdo nezahlédl- vyjde to vlastně nastejno, také jsou to lidské orgány…( nejsem s tímto nápadem první, už v TV seriálu Návštěvníci si lidé stydlivě zakrývali holé hlavy). Jana má kromě toho mimořádně krásnou postavu a rozhodně se nemá za co stydět. Když jsme si později pinkali dokola nafukovacím plážovým míčem, oči každého z nás občas nenápadně mrkly na tu úžasně klenutou hruď, ale už jsme to brali naprosto normálně a v pohodě. Kdyby byla oblečená, taky bychom pokukovali, bylo to stejné.

Večer jsme my tři seděli v kempové restauraci, popíjeli místní mizerné pivo a probírali dosavadní zážitky, kde už jsme byli, kde ještě ne a kam se vypravíme zítra. Zdeněk se ke mě a k Joskovi naklonil. „Kluci, udělejte pro mě něco- ale musí to bejt diskrétní a tajná, jinak je z toho průser na desátou!“

„Tak nás nenapínej a povídej! My nejsme žádný drbny z pavlače ani z venkovský fabriky, u nás je všechno jako v Labi- tak nech těch okolků a mluv!“

Joska típnul cigaretu do plechového víčka od kompotu, které zde soužilo jako popelník. Mezi větvemi stromů probleskovaly hvězdy a sváděly marný zápas se světly a s reklamami v kempové restaurační zahrádce.

„Tak já nebudu chodit kolem horký kaše. Kluci, potřebuju, abyste aspoň na dvě hodiny zabavili Martina, aby ho nenapadlo vrátit se do stanu. Snad vám nemusím vysvětlovat, vo co de, že?“

Podívali jsme se s Joskou na sebe. „Ty teda neztrácíš čas, ty kanče!“ ušklíbl se Joska. „A jak ho podle tebe máme zdržovat? To ho tady máme vožrat?“

„Nebo přivázat na židli?“ dodal jsem jízlivě.

„No tak pánové, přece na něco přijdete,ne?“ culil se Zdeněk, „Nejste žádný béčka!“

Sebevědomě se usmál. „Tak dík“ a zmizel mezi stany.

Seděli jsme jak opaření. „To je vůl“, protáhl Joska, „teď nás tady navalí, abychom udělali podraz na toho docela sympatickýho kluka…a ještě k tomu nezaplatil útratu!“

Zachránil to kupodivu sám Martin. Přišel k našemu stolu s rukama v kapsách džín, dosedl na lavici a zapálil si cigaretu.

„Kluci, zvu vás do Arabely. Chtěli jsme tam jít s Janou, oba nás to tam láká, ale po večeři ji začala bolet hlava a tak si šla lehnout. Naštvalo mě to, ale pak jsem si řek- nebudu sedět ve stanu a koukat, jak spí, a půjdu do tý Arabely s váma- teda jestli chcete.“

Znovu jsme si s Joskou vyměnili jsme si pohledy. „Tam je neskutečně draho!“ namítl jsem.

„Ty posloucháš kolenem,ne?Řek jsem, že vás zvu!“

A tak jsme strávili příjemné tři hodiny u dobrého vína v nablýskaném komfortu přepychové restaurace, kolem zněla němčina a angličtina a my jsme si připadali jako příslušníci Velkého Světa, jako Bondové z východu…ale já jsem stále trpěl utkvělým pocitem, že děláme něco špatného, že kryjeme zradu na tomto příjemném a kamarádském chlapíkovi a ještě si od něho necháme platit. Hryzalo mě špatné svědomí a nepomohl ani Zdeněk, který pop návratu celý rozjásaný otevřel láhev drahé whisky a spiklenecky líčil svůj večer. Usnul jsem až někdy k ránu.

Druhý den u snídaně se všichni chovali normálně, uvolněně a vesele, jak to u party lidí na dovolené má být. Na Janě ani na Zdenkovi nebylo znát, že by se snad mezi nimi něco událo. Jen moje černí svědomí číhalo nenápadně kdesi vzadu a hlodalo. Možná, že zbytečně, snad šlo jen o prázdninový úlet, jakých bývá v létě víc, a během roku ani Janu, ani Zdeňka nenapadne své partnery podvést…

Stala se z nás nerozlučná pětka. Zbytek dovolené proběhl v pohodě, dokonce jsem se odvážil letět na padáku za motorovým člunem a bylo to úžasné. Slunce hřálo jako zjednané, moře plálo modravou září přes den, jásavými barvami večer, chladilo a omývalo rozpálená těla. V dálce na obzoru jakoby stály zaoceánské parníky. Rozžhavený písek pálil do chodidel, holky na pláži odhodily stud a korzovaly před námi polonahé….Večery pak jsme trávili v některém z místních podniků, ochutnávali místní specialitky a lahodné víno, dny ubíhaly rychleji, než nám bylo milé. Tak zase za rok! A třeba zase někde jinde! Ať žije léto a moře!....