Na plný plyn!

Parkoviště před horským hotelem je zaplaveno světly, portýři pobíhají sem a tam, parkují přepychové vozy movitých hostů, jiná auta naopak vyjíždějí, přes pokročilou noční hodinu vše kypí ruchem a životem. Neónové návěští v průčelí moderní budovy září duhovými nápisy daleko do krajiny, je hluboká noc a nádherné scenérie okolních skalních štítů lze jen stěží vytušit za neproniknutelnou černou oponou tmy. Asfalt s bílými čarami a šipkami, nastříkanými na ploše parkoviště i přilehlých komunikacích se leskne po večerním dešti. Z hotelu tlumeně zní hudba a na schodech před proskleným vchodem pokuřuje několik žertujících a živě gestikulujících lidí. Dvířka aut bouchají a motory drahých aut jen potichu vrní utajovanou silou pod naleštěnými karosériemi.

Usedám do měkkého sedadla svého stříbrného porsche a zvolna opouštím parkoviště, projíždím otevřenými křídly na bílo natřené kované brány, za kterou už silnice příkře padá kamsi do hloubky údolí, mezi korunami temných stromů hluboko dole svítí do tmy město. V jízdě lovím v kapse mobil, ale jakousi záhadou zde není signál, tak přístroj zase schovávám a sjíždím z kopců klikatými horskými silničkami dolů…ale co to? Když instinktivně přišlapuji brzdu, vůz nereaguje a řítí se do klesající krajiny stále rychleji! Pneumatiky sviští po vlhkém asfaltu a patníky podle cesty se míhají rychleji a rychleji, reflexní odrazky, svítící tmou, se řítí vzad. Černou hradbu lesa po obou stranách cesty občas střídá otevřená pastvina, míjím i osamělá horská stavení, v některých i v této pozdní době svítí žluté obdélníky oken. Stojím na pedálu brzdy naprosto zbytečně, auto je neovladatelné, řítí se jako šílené. Snažím se udržovat směr, točím volantem doprava a doleva, všechno se to třese a bouchá na nerovnostech silnice, poskakuje po špatně udržované komunikaci. Bílé středové čáry jsou mi zde k ničemu, létám od kraje ke kraji čára nečára…Potím se, ruce mi kloužou po plastu volantu, BACHA! Přede mnou se vozovka prudce stáčí doleva téměř o devadesát stupňů, vytáčím, zapřen do sedadla, zatáčku smykem, pneumatiky ječí, auto se smýká bokem, hrozí převrácením a naráží pravým zadním blatníkem do svodidel. Asi je blatník pořádně pomačkaný, ale čert vezmi blatník, hlavně že žiju! Jak to tak vypadá, dlouho nebudu! Ale zatím žiju…

Kdyby tak alespoň silnice začala stoupat, nebo kdyby přešla do roviny – ale padá stále příkře dolů, připadám si jako na bobové dráze, nebo jako v tunelu tobogánu v aquaparku, jenže je to poněkud nebezpečnější…Ouha! Ze zatáčky se vynořil kamion jak pojízdná stodola, zabírá téměř celou úzkou silnici a ke všemu svítí dálkovými světly, oslnil mě, že vůbec nevidím, kam se řítím. Zavřel jsem oči a pudově jsem nasměroval vůz do záhadné tmy mezi kamionem a krajnicí, vůbec nevím, kam se to ženu. Obrovská masa oceli a plátna plachty se tyčí po mé levici, hrozivě hučí a řve, tak nějak muselo vypadat setkání Titaniku s lodivodským parníčkem Patrně jsem odřel levý bok. Vzpomněl jsem si na scénu z Fantomase, ve které Fandora s partnerkou posadí do odbržděného auta a pošlou z kopce dolů. Konečně ten zlomek vteřiny, který mi připadal jako půl roku, skončil. Jsem opět na volné cestě. Silnice se poněkud rozšiřuje, konečně se spád trochu mírní, na rychlost vozu to ovšem nemá sebemenší vliv. Patníky po stranách zmizely, svodidla jsou jen v zatáčkách, tak co kdybych zkusil vjet na některé louce ze silnice? Možná, že bych na nerovném terénu auto zbrzdil…pak si to rozmýšlím, patrně bych se zabil a vůz totálně zničil! A tak se řítím dál, v dálce už se objevuje světelná záře, blíží se město, budu tedy konečně už dole. Jenže vyhráno ještě není. Když si představím městské ulice, plné zaparkovaných vozů, noční chodce a odstavená nákladní auta, polije mě studený pot. Ale nemám moc času na přemýšlení.  Lesy se po obou stranách silnice otevřely, je vidět do stran, ale úleva to není, spíš naopak. Kilometr přede mnou svítí křižovatka s benzinovou pumpou a kruhovým objezdem, budu musel přejet hlavní mezinárodní silnici první třídy, kde je nepřetržitý provoz čtyřiadvacet hodin denně. Také nyní souvislá řada světel z obou směrů děsí a leká mou představivost, Jak tohle dopadne?

 Moje cosi, co bylo ještě před nedávnem krásným autem, se bezhlesně řítí tichou krajinou a nezadržitelně se blíží snad třistakilometrovou rychlostí k nebezpečné křižovatce. Tak do toho! Vlétl jsem se zapnutými dálkovými světly a se řvoucí houkačkou na kruhový objezd, ze všech stran slyším kvílící pneumatiky, včetně těch mých, protože jedu křižovatkou po dvou kolech, auta na hlavní silnici se v plné rychlosti stáčejí ze svého směru, narážejí do sebe a vytváří zmatek a skrumáž, naštěstí až za mnou - podařilo se mi to! Řídím jednou rukou, levačkou si rukávem otírám pot z čela. Objevuje se předměstí, řítím se parkem, porazil jsem nějakou lavičku a kiosek, ve kterém místní zelinář ve dne prodává melouny a brambory, projíždím nějakým keřem a vynořuji se v široké prázdné ulici, vytáčím se uličkami a konečně zpomaluji, vracím se do parku a na trávníku se s drnncáním, skřípěním  v potu tváře zastavuji …Opírám zpocenou tvář o volant a oddechuji…

Za mnou se ozve hlas mé skvělé ženy. „Vojtěchu, nech už ten počítač na pokoji! Sedíš u toho krámu celý odpoledne! Večeře je na stole!“