Robinson z předměstí

Byla dusná letní noc, měsíc v úplňku, zavěšený na klenbě nebe, svítil jak obrovská kulatá lucerna a zahanboval pouliční osvětlení. V ulicích i v parku u řeky bylo zřetelně vidět téměř jako za dne. Hvězdy zářily na sametové temni oblohy jako jiskřivé diamanty a prostředí parku vonělo romantikou a poetickou snivostí. Záviděl jsem milencům, šeptajícím si tajemná slovíčka, přituleni k sobě na stinných lavičkách. Mládí…kde ty časy jsou! Povzdychl jsem si a usedl na prázdnou lavičku na břehu řeky. Měsíc se odrážel a koupal v klidné hladině, na druhé straně ve stínu vysokých stromů skrytě a nehnutě seděl nad svými pruty osamělý rybář. Byl ve stínu téměř neviditelný, jen občasné bliknutí zapalovače a následný rudý světelný bod zapálené cigarety prozradily, že tam kdosi je.

Po chvíli se ozvaly tiché kroky a v ohybu chodníčku podle vody se vynořila temná postava. „Krásná noc, že pane Holas?“ tiše sametovým hlasem promluvil ženský hlas, když se postava přiblížila. Hanka Vrchotová! Bydlí o blok dál, přátelská žena v letech, ještě je možné obdivovat tahy její tváře – kdysi v mládí bývala vyhlášená krasavice. Při náhodném setkání v obchodě, nebo na ulici občas prohodíme pár slov. „Taky jste nemohl vydržet doma?“ přistoupila k lavičce a zastavila se. „To víte Haničko, když je taková vlahá noc, spát nemůžu a co taky doma – sám jako kůl – tak jsem se šel projít.“ Snažil jsem se ve tmě rozeznat rysy jejího obličeje a poposedl jsem si na lavičce. „Já taky! Můžu si přisednout?“ dosedla na kraj sedadla. „Můžete se třeba i přitulit, jako ti mladí támhle vzadu“ zasmál jsem se. „Dědku jeden! Vy se nezdáte!“ usmála se také, „jenže já to doma s tím mým chlapem nemůžu vydržet, tak jsem šla ven – a tady je druhej!“ Teď jsme vyprskli smíchy oba.

Seděli jsme vedle sebe na lavičce, chvíli bylo ticho. Na obloze zářily hvězdy jako zlaté šperky, v dáli byl slyšet hukot jezu. „Krásná noc!“ „Ano, to je!“ Hovor vázl. Byl jsem trochu v rozpacích a najednou nevěděl, o čem bych měl mluvit. Stává se mi to v dámské společnosti dost často. Po řece kolem nás přejel pozdní noční veslař na pramici, nejspíš rybář. Vesla vrzala v držácích, bylo slyšet šplouchání vody a tiché oddychování plavce. U břehu v rákosí skřehotaly žáby svůj noční koncert.

„Vy znáte toho rybáře támhle naproti?“ prolomila Hana konečně mlčení. „Znám, paní Vrchotová, už celá léta. Je to smolař, to by bylo dlouhé vypravování…“ „Ale pane Holas, nemáme kam spěchat, jen povídejte…“

Zadíval jsem se na hradbu temných stromů na druhé straně řeky. „To máte tak Haničko, on měl všechno, byt, přátele, býval aktivním mužem, maloval obrazy, nechyběl na žádném koncertě, výstavě ani na divadelních premiérách, nebyl film, který by neviděl. Kdo ho neznal blíž, tak by mu takový život záviděl. Jeho byt byl jakýmsi kulturním centrem předměstí, stále plný přátel, hudby, knih…Často si mi stěžoval, že nemá soukromí, jen přijde z práce, už u něj někdo zvoní a buď se snaží ho někam vytáhnout, nebo přinesl láhev,  chce pustit nové cédéčko…prostě byl stále ve středu dění.“

 Hanička vedle mě seděla jak pěna. Vytáhl jsem kapesník, utřel si nos a pokračoval: „Jenom jedno mu chybělo, a to dost podstatně. Věděl jsem to jen já a nejbližší přátelé. Chyběla mu láska. Nemyslím tím sex a nějaké ty povrchní známosti. On toužil po tom, aby se usadil, založil rodinu a žil jako všichni kolem něj. Už mu bylo hodně přes třicet, když se rozhodl, že radikálně změní svůj dosavadní způsob života. Opustil tady ten svůj krásný byt, přátele, rodiče a sourozence, co je má dole ve městě, úplně změnil způsob života. Našel si na inzerát ženu z venkova, odstěhoval se k ní a začal žít novým životem.“ Ve tmě nebylo vidět, ale vytušil jsem už z tónu hlasu, jak Hanička vykulila oči: „To bylo ale hodně odvážné, myslím, že já bych takového kroku nebyla schopná!“ „Haničko, vy jste nezažila samotu, to je něco děsného a zoufalého, něco o tom vím, i já jsem žil deset let sám. To se člověk cítí být na světě zbytečný, nepotřebný, nikomu není k užitku ani k radosti, a to i když žije uprostřed party přátel. Oni se potom ženili a vdávaly, měli čím dál méně času, on potom zůstával sám, večery trávil po hospodách, nebo sám v prázdném bytě – ne, to není nic hezkého, člověk je tvor společenský…“ Odmlčel jsem se. Dusný večer pokročil, od západu se hvězdy začaly skrývat za mraky. „Já ho úplně chápu, on kolem sebe slyšel a viděl ódy na lásku v písních, knihách, v televizi i v divadle, samé tirády jak je krásné lásku dát, snil o rodině a štěstí a uvědomoval si, jak žije mělký a nenaplněný život. Byl stále zoufalejší, a kdyby ten krok neučinil, nejspíš by propadl alkoholu…“

Vstali jsme z lavičky a šli pěšinkou podle vody. „A jak to dopadlo, pane Holas? Proč je zase tady?“  Zamyslel jsem se. „To máte tak – někomu uvěříte, a on vás podrazí…znám to jen z vyprávění a tak nevím, zda je to přesně tak, jak vám to tady vyprávím, ale on si na té vesnici nikdy nezvykl. Hospodaření nerozuměl, fotbal ho nebaví a nic jiného na té vesnici není, on si to vybájil jako venkovskou společnost, kde všichni jsou jedna parta a pohromadě se baví i pracují, jako to líčí televizní seriály, představoval si večery na návsi s harmonikou….no idealista, co dodat…ona si pak prý našla jiného, ponížila ho a podrazila, svému milenci dala nejen jeho dopisy, které jí psával, když spolu začali chodit, a měli z nich děsnou srandu, když si je spolu pročítali, pak mu dala dokonce i číslo jeho mobilu, a ten gauner mu posílal sprosté a urážlivé esemesky, prozváněl ho uprostřed noci, až si ten chudák musel změnit číslo. Cítil se pochopitelně pokořený a uražený, rozvedl se, odstěhoval se zpátky k nám na předměstí. Teď se vyhýbá lidem, z toho společenského kluka, který nevynechal jediný koncert, je troska s poničenými nervy, třesou se mu ruce, špatně spí a zakoktává se v řeči…tak po večerech sedí s pruty u vody a nechce nikoho vidět…“

Sešli jsme z pobřežní stezky a brankou ve staré cihlové zdi jsme se chystali vyjít z parku do ulice. Na obzoru se už zatáhlo a oblohu pročísl blesk. „Bude pršet, nechcete zajít na skleničku?“ řekl jsem trochu rozpačitě..Ale než paní Hanka stačila na má slova reagovat, ozval se od řeky výkřik a mocné šplouchnutí vody. Co se to tam děje? Rozběhli jsme se zpátky. U protějšího břehu se cosi plácalo ve vodě, zaslechl jsem slabé výkřiky a volání o pomoc. Na břehu už vzrušeně pobíhalo několik mladých, kteří se ještě před chvílí něžně tulili s děvčaty na stinných lavičkách. „To je ten rybář odnaproti, honem! Dělejte někdo něco!“ volal jeden mladík bezradně, zatímco dívky zaraženě stály opodál. Shodil jsem v běhu sako a na břehu s určitými obtížemi kalhoty a skočil jsem do řeky. Nebýt dramatických okolností, mohla ta noční koupel být docela příjemná. Několika tempy jsem se dostal k zmítajícímu se muži, popadl jsem ho za kluzkou mokrou paži a táhl ke břehu. Nejsem nijak báječný plavec, a tak jsem byl úplně vyčerpán, když jsem svého bývalého kamaráda dotáhl ke břehu. „Pomozte mi přece někdo, strašně to klouže!“ Několik rukou se natáhlo z blátivého břehu a popadlo přidušeného muže za kluzké, mokré ruce. Hanička pak pomohla z vody i mě. Několik mládenců se pokoušelo dávat muži umělé dýchání a Hanka vytáhla mobil, zavolala pohotovost. Poodešli jsme stranou, otočil jsem se ve tmě a opodál jsem si svlékl a vyždímal mokré slipy, oblékl kalhoty na holé tělo a přičísl vlasy. „Pane Holas, vy jste hrdina!“ přistoupila Hanička ke mně, „teď se musíte usušit, na tu skleničku zvu já vás!“ Od města bylo slyšet v nočním tichu vytí sirény záchranné služby a kolem utonulého se rojili mladí. Nikdo si nás nevšímal, tak jsme se tiše ztratili. „Ale vy máte doma starýho, ne? Nebude mít řeči?“ Hanka se zarazila. „No jo, na to jsem nepomyslela, tak víte co? Je léto, je teplo, jdeme do vinárny, tam uschnete líp, než doma!“ 

Později jsem přemýšlel o lidských osudech. Ukázalo se, že přítel Eman skočil do té vody schválně, u prutů na břehu nechal dopis. Já chápu, že ztroskotání lidského vztahu a zklamání v lidech bolí, ale že bych kvůli tomu chtěl skoncovat se životem? Vždyť jen ta radost, že v zahradě omamně voní lípy, že chutná dobré jídlo a že slunce svítí, stojí za to, aby člověk opět dostal chuť žít….ostatně on se po uzdravení seznámil s Haničkou…..a já v tom mám tak trochu prsty…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Autor: Pavel Kopáček | neděle 30.6.2013 21:50 | karma článku: 8,47 | přečteno: 270x
  • Další články autora

Pavel Kopáček

Až budu tátou

„Až budu tátou, tak tady všechny ty lesy vykácím!“, hudroval sedmiletý Pavlík, když celý utrmácený v letním horku musel s rodiči a strýcem sbírat malinké lesní jahody. Strejda z nich potom doma udělá báječnou jahodovou pěnu, po které se Pavlík může utlouci, ale když je má sbírat...a když ono to trvá tak dlouho! A slunce nemilosrdně pálí, Pavlíkovi se lepí žízní jazyk na patro... A doma zahálí elektrický vláček, který doopravdy svítí a houká, a ve vilce přes ulici čeká Standa Hořejšů, s kterým se tak nádherně hraje na cirkus! A na loupežníky a partyzány! Pavlík hlasitě reptá, až ho maminka musí napomínat. „Když nebudeš sbírat, strejda ti pak z té dobré pěny nedá ani líznout!“ To zabralo. A tak Pavlík urputně rve ty protivné mrňavé červené kuličky (a polovinu jich přitom sní..) Dospělí se na sebe po straně culí. Pavlíkův výrok o pokácených lesích ještě po letech bude bavit společnost...

12.7.2014 v 12:30 | Karma: 12,02 | Přečteno: 535x | Diskuse| Letní povídka

Pavel Kopáček

Slunce, voda, vzduch, léto....

Jsme u moře už třetí den. Počasí nám přeje, azurové nebe je bez mráčku a voda báječně teplá. Sedíme ve vodě na mělčině u pláže a necháváme se přelévat vlnami, které s železnou pravidelností dorážejí na pobřeží. Nad starobylým přístavním městem se na vysoké skále tyčí kamenná pevnost ze šestnáctého století, prý na obranu před piráty. Pozorujeme obrovské lodě v dálce na obzoru a obdivujeme odvážlivce, kteří se nechávají táhnout motorovým člunem, takže padák, který mají upevněný na těle je vynese vysoko do zářivého nebe nad zátokou.

10.7.2014 v 20:59 | Karma: 4,61 | Přečteno: 293x | Diskuse| Letní povídka

Pavel Kopáček

Léto budiž pochváleno - Letní povídka

Prožíváme prázdninové období celou duší devíti let, lítáme po rozpáleném městě, lížeme zmrzlinu, kornout za korunu šedesát, velkou za dvě dvacet, prolézáme s kamarády stráně za městem nebo smáčíme nohy v kašně v parku, někdy taky s kamarádem Jardou pácháme bombové útoky pomocí skleničky s práškem do pečiva a trochou vody....a ve středu a v neděli chodíme se sestrou Ankou na pohádky do kina na odpolední promítání pro děti.

10.7.2014 v 16:59 | Karma: 6,94 | Přečteno: 181x | Diskuse| Letní povídka

Pavel Kopáček

Pro strach má mít člověk uděláno

Na kostele odbila půlnoc. Ulice byla tmavá, chuchvalce mlhy se převalovaly nízko nad zemí, jen místy chabě svítily ostrůvky bledého světla pouličních lamp, matně pronikaly mlhou a tvořily osamělé kruhy kolem stožárů. Smutné holé větve stromů připomínaly pařáty kostlivce. Klapot mých kroků se hlasitě nesl tichým prostorem. Chvílemi jsem měl nepříjemný pocit, jako kdybych za sebou slyšel ještě jedny kroky. Zastavil jsem se a kroky ztichly. Když jsem ale po krátké chvíli pokračoval v chůzi, ozvaly se znovu. Mimoděk jsem zrychlil, kroky též, znovu jsem se zastavil , kroky ustaly. Teprve později jsem si uvědomil, že se to zvuk mých vlastních kroků odráží od stěn okolních ztichlých a tmavých domů, zdvojil se a děsil osamělého nočního chodce. Oddychl jsem si úlevou a zasmál vlastní naivitě. Jsem já to ale blbec...

31.3.2014 v 22:19 | Karma: 7,55 | Přečteno: 234x | Diskuse| Poezie a próza

Pavel Kopáček

Na pohřbu

Přestože byl krásný letní den, slunce jásavě barvilo červeň střech domů v Hřbitovní ulici, i zeleň, obklopující náhrobky městského hřbitova, bylo zde smutno. Hloučky pozůstalých spolupracovníků a přátel muže, který se dnes loučí s tímto světem, aby navěky odpočíval v tom druhém, záhadném a podivném, z kterého se ještě nikdy nikdo nevrátil, postávaly na asfaltovém prostranství před širokým schodištěm, vedoucím do obřadní síně. Zahlédl jsem mezi davem několik známých hlav, s trochou obtíží jsem se prodral zástupem lidí a poplácal po zádech kamaráda Mirka: „Tebe taky je vidět jenom na pohřbech! Co pořád děláš?“ Přítel zamžoural za silnými skly brýlí. „Jé, to jsi ty? Tebe bych tady nečekal! To víš, důchodce, já jinak nikam nechodím, abych chodil do hospody jako zamlada, na to mi důchod nestačí...a co ty? Pořád chodíš topit? Cože- promiň, já už taky blbě slyším...tak ty už seš taky v důchodu? To to letí, to to letí...ale vůbec na to nevypadáš..“

17.1.2014 v 18:36 | Karma: 9,52 | Přečteno: 656x | Diskuse| Poezie a próza
  • Nejčtenější

Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili

15. května 2024  14:56,  aktualizováno  17:56

Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...

Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce

15. května 2024  19:25,  aktualizováno  23:12

Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...

Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini

16. května 2024  8:42,  aktualizováno  15:38

Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...

Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru

13. května 2024  18:48,  aktualizováno  14.5 22:25

Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...

Putinova časovaná bomba. Kadyrov umírá, rozjíždí se krvavý boj o trůny

17. května 2024  14:16

Premium Ramzan Kadyrov ještě dýchá, v Čečensku se však už začíná hledat jeho nástupce. Naznačují to i...

Řekni, kde ti muži z Gazy jsou. Otazníky ohledně obětí: násobně více dětí a žen

19. května 2024

Premium V Gaze je problém, na který upozorňovala už Marlene Dietrichová. Teď si s ní notují demografové a...

Češi umějí vyrobit řadu vojenských dronů. Ale armáda o ně nestojí

19. května 2024

Premium Letecká výroba byla v České republice vždy na špičkové úrovni. Menší dopravní letouny, ultralighty,...

Gruzínská prezidentka vetovala „ruský“ zákon. Jde do boje s vládou

18. května 2024  16:55,  aktualizováno  22:06

Gruzínská prezidentka Salome Zurabišviliová podle tiskových agentur vetovala kontroverzní zákon o...

Izraelský válečný kabinet se bortí. Ganc označil Netanjahuovy plány za fanatické

18. května 2024  20:36,  aktualizováno  21:41

Člen izraelského válečného kabinetu Benny Ganc v sobotu řekl, že jeho strana přestane podporovat...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

  • Počet článků 218
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 764x
Bývalý hudebník, zpěvák a textař,nyní amatérský literát (dvě ocenění v literárních soutěžích).Zveřejněná kniha může být chápána jako nabídka nakladatelům, pokud čtou tento blog. Více informací na http://profil.lide.cz/160Pavel/profil/