Alice

Alice je zvláštní kočka. Nikdy předtím jsem takový druh neviděl, chundelaté stvoření se zelenošedou srstí, vlnitou a chlupatou jako byly vlasy nebožtíka ministra Dostála, s ohonem mnohem delším, než kočky mívají a pruhovaným jako mívají mývalové. Moje dcera naopak tvrdí, že Alice vypadá jako rys, snad na tom také něco je.. Moudré šedozelené oči, kterýma nás klidně pozoruje, přátelská povaha a přítulnost, zejména v momentě, kdy jí neseme do misky něco na mls svědčí o tom, že bývalý pán s ní zřejmě nezacházel špatně, dokud se jí nezbavil – a já zde raději nechci spekulovat, jakým způsobem.. Každopádně Alice už je dva nebo tři roky toulavá kočka, která bloumá střídavě u nás v zahradě, nebo v prostorách vedlejší továrny

Když se loni Alici narodila koťata, nosila je z místa na místo, jak už to tak kočky dělají, některá zahynula, některá zlí lidé utopili a jedno nebo dvě si soucitné dělnice z továrny vzaly domů. Pod rozložitým smrkem před šatnami jí udělaly útulné hnízdečko, nanosily jí tam misky s jídlem a daly bedýnku jako přístřešek na přespání v chladných dnech- tam patrně přečkala i letošní dlouhou zimu. Nejspíš nejsem sám, komu se jí zželelo, protože vyhřáté dámské šatny, mívaly často pootevřené dveře, aby tam Alice mohla strávit mrazivou noc v teple na prostřeném hadru v koutě. Někdy ji nechali ohřát i ve vrátnici nebo v provozech, ale to nadřízení neradi viděli..

Na jaře Alice přibrala na objemu a všem nám bylo jasné, že za nějaký čas spatří světlo světa nové kočičí životy. Museli jsme to tajit, aby je nepřející lidé nechtěli topit, jak to často dělají. Přesto se  čtyři malá koťátka hned po narození záhadným způsobem ztratila a poslední, malý nevidomý černý chlupatý váleček jsme nakonec objevili u nás v domě ve sklepě v nepoužívané prádelně. Alice  si vytvořila doupě v betonovém korytu, ve kterém se dříve máchalo prádlo v dobách, kdy ještě automatické pračky byly v plenkách. Koryto je chladné, v nevytápěné sklepní místnosti muselo studit, a tak jí tam moje žena s dcerou daly starý svetr, aby neleželi na holém betoně, a několikrát denně jim tam nosíme jídlo. Pohled na maminku s kotětem byl dojemný, měli jsme hezký pocit, jaký asi mívá každý, kdo pomáhá, ale jen do okamžiku, kdy Alice záhadně zmizela.

Kotě leželo v betonovém korytě samo a naštěstí většinou spalo. Když bylo vzhůru, žalostně kvikalo, že by se u toho ustrnul i čert. Kam se mu ta máma poděla? Slyšel jsem, že prý existují kočky, které svá mláďata opustí a ponechají je svému osudu, ale pokud jsme mohli pozorovat Alici při péči o svého potomka, bylo v ní tolik něhy a péče, že jsme v tuto verzi vůbec nevěřili. Proto jsme se domýšleli toho nejhoršího. Objel jsem na kole veškeré výpadovky z obce s obavou, že někde na silnici uvidím přejetou kočku, ale moje obavy se nesplnily. Ani v továrně po ní nebylo ani stopy, prolezl jsem všechny šatny, sklepy a dostupné objekty, ale nebylo tam ani stopy nejen po Alici, ale i po ostatních toulavých kočkách, které se tu zdržují. Co se to sakra děje? Kam se všechny poděly? Že by je někdo otrávil, nebo odvezl ras? Pokud vím, tak sem žádný ras nejezdí- ostatně jsem už léta o žádném neslyšel, tak si nejsem jistý, zda tuto činnost ještě vůbec někdo provozuje…

Dva dny jsme žili v nejistotě, děvčata chtěla kotě v prádelně krmit mlékem, ale nic si od nich nevzalo. Už jsem se bál vlézt do oné sklepní místnosti v temných představách, že najdu kotě mrtvé a že je budu muset odnést a zakopat- já při své měkké povaze bych z toho byl celý špatný. Naštěstí třetí den jsme našli Alici opět v korytu u mláděte. K obecné spokojenosti sálo od maminky a za pár dní prokouklo a povyrostlo. Uklidnili jsme se a dál nosíme do prádelny jídlo a vodu. Jen jedno je záhadou. Kam všechny kočky na celé dva dny zmizely? Unesli je mimozemšťané? Nebo měly někde na půdě či na střeše kočičí sněm?

Napadla mě v této souvislosti určitá obava, související s lidskou populací. Často se stává – a bylo to několikrát v v televizních zprávách – že li lidská (?) maminka své dítě opustí, nechá je o samotě v prázdném bytě a jde se bavit do hospody nebo za milenci. Některé maminky, a to už je opravdu otřesné zjištění, své dítě dokonce zabijí, chtějí se nechtěného následku svého poklesku zbavit, nebo – a to je zvláště zarážející – se tím, že ublíží nevinnému dítěti, mstí manželovi za rodinné neshody. Nedávno jsem v jistém časopise četl dávný případ o matce, která zabila tříměsíční dítě, protože manžel jí vyčítal, že se věnuje dítěti víc než jemu. Dá se to pochopit?

A tak chtě nechtě musím konstatovat, že zvířata, ač jednají pudově, se většinou chovají daleko lidštěji než lidé. I když i zde existují vyjímky….