Večer s úchylem

Večer pokročil. Na nebi vyskočily první hvězdy a nad městem roztáhla svá temná křídla noc. V ulicích utichl denní shon a ruch, jen sem tam přejelo osamělé auto, nebo spěchal pozdní chodec. Musím už jít domů, uvědomila jsem si nerada- táta čeká, protože jsem slíbila, že budu do deseti doma… Ale večírek u Verči byl rozjetý v nejlepším, v plném proudu. Tančilo se, Jáchym se v koutě na pohovce tulil k usmívající se Mince a cosi patrně hezkého jí šeptal do vlasů. Petr seděl u stolu a naléval si už bůhví kolikátou sklenici vavřineckého. Verča právě nesla z kuchyně další podnos s chlebíčky.

„Honzo, pojď mi otevřít ty vokurky!“ zaprosila mého tanečníka, ten se na mě omluvně usmál. „Promiň!“  Pomalu jsem se za nimi loudala do kuchyně. Honza zápasil s víčkem sklenice s okurkami, Verča mu sklenici držela. „Hele, já už budu muset jít domů“ řekla jsem, „táta čeká. To bude zas řečí jak v parlamentu!“ Verča pokrčila rameny, z obývacího pokoje byl slyšet výbuch smíchu. Petr tam patrně pronesl opět nějakou moudrost. „Nebuď srab! Kam bys chodila?“ Honza povolil víčko a otočil se ke mně. „Noc je ještě mladá!“ A vzal mě do náručí. Zatočila se mi hlava, trochu vypitým vínem, více ale tím vášnivým objetím. V obýváku zatím někdo zhasnul lustr, intimní osvětlení tvořily jen svíce na stolku, z CD se linuly nějaké sladké ploužáky z padesátých let. Tančili jsme přitisknutí k sobě tak těsně, že jsem cítila jeho vzrušení. Vzpamatovala jsem se. Tohle ne! Na to nejsem připravená! Vymanila jsem se z Honzovy náruče. „Já už opravdu musím!“ Honza se rozzlobil. „S tebou nic není, jsi normální slepice!“ zapálil si cigaretu a otočil se k oknu. „Tak si běž! Utíkej!“ zahučel dopáleně, aniž se ke mně otočil. Polekaně jsem utekla do předsíně, spěšně oblékla kabát a vypadla z bytu. Zaklapla jsem za sebou dveře domu a chvíli jsem váhala, zda se nemám vrátit. O Honzu bych nechtěla přijít, ale ani s tátou, s tím supertátou, který je víc kamarád než táta a od té doby, co maminka umřela se o mě stará, s tím si to už vůbec nechci rozházet, on mi totiž věří….Ještě čekám, jestli se za mnou někdo z party rozběhne, ale ti synci si nejspíš ani nevšimli, že jsem pryč. Přitáhla jsem si kabát těsněji k tělu a vydala se liduprázdnými ulicemi k domovu.

Nedaleko parku jsem měla nepříjemný pocit, že za mnou kdosi jde. Zřetelně jsem slyšela cizí kroky, když jsem zastavila, zastavily se také. Dostala jsem strach a zrychlila tempo chůze. Můj stín rovněž. Teď musím projít parkem, to je teda pech! Ten pitomec Honza mi odpoledne slíbil, že mě večer doprovodí domů a krásně se na mě vybodl….Měsíc v úplňku osvětloval cestičky v parku, ale také vytvářel temné dlouhé stíny mezi stromy a křovinami. Slyšela jsem kroky za sebou, jak se pomalu blíží, zrychlily a daly se do běhu. Konečně jsem si dodala odvahu a v poslední chvíli jsem se otočila. Do tváře mu nebylo vidět, stínil ji štítek čepice. Zastavil se metr ode mne a mlčel, jen vzrušeně dýchal. Bylo mi nanic. Prudce rozevřel dlouhý plášť. Nic pod ním neměl. Nevyděsil mě, nahých chlapů už jsem viděla! Ale co teď? Vzpomněla jsem si na nedávnou debatu s Verčou u kávy. Tehdy jsme probíraly, jak se v takových případech chovat. Hlavně nedat najevo strach! Ten hlavně ty úchyly vzrušuje! Pak jsou nebezpeční..Musím převzít převahu. „Vám není zima?“ prohodila jsem konverzačním tónem, „vypadáte, jako kdybyste vylezl z Baltu!“ Muž znatelně znejistěl, ale mlčel nehybně dál. „No co mlčíte? Tam je studená voda, a když chlapi vylezou, mají ho tak malinkýho jako vy Ale nic si z toho nedělejte. Jestli mě chcete znásilnit, tak se jak doufám vzruší a pak nabyde . Budu ráda, protože chlapi mě kvůli tomý mému zatrápenému syfilisu nechtějí!“ Nevím, jak jsem přišla na ty nesmysly, které jsem tam vykládala, ale nervy pracovaly na plné obrátky a pud sebezáchovy se činil. Ta slova mi sama plynula ze rtů. Vzpomněla jsem si na jednu kamarádku, která kdysi prohlásila, že kdyby ji nějaký debil chtěl znásilnit, zvolala by „HURÁ“- a on by zděšeně prchl. Ale nebylo toho zapotřebí. „Můj“ úchyl si polekaně přitáhl svůj plášť, rozběhl se a zmizel za nejbližším rohem domu na okraji parku.

Teď jsem se teprve roztřásla, rozběhla se a zastavila až na prahu našeho domu. Táta čekal s němou výčitkou v očích, ale jeho výraz se změnil, když spatřil mou uslzenou a vyděšenou tvář. Připravené výčitky spolkl a vzal mě beze slova do náruče, šeptal slova útěchy, můj zlatý dobrý tatínek! Plakala jsem mu na rameni a setrvala tak snad dvacet minut.

„Měla bys to hlásit“ prohlásil, když jsem se trochu uklidnila  a přerývaně mu vše pověděla. „To je asi zbytečný, ten už je dávno někde schovanej v bezpečí, ostatně jsem mu ani neviděla do tváře, nepoznala bych ho, byla tam tma…“ vzlykla jsem. „Ale s Honzou si to vypovídám!“ vzkypěl ve mně vztek. Táta mi uvařil čaj. „Napij se holčičko, nic jiného tu teď v noci nemám, ale ten čaj tě aspoň zahřeje. A pak si jdi lehnout. To nic, to přejde, a ráno bude líp!“  Dlouho jsem nemohla usnout. Myšlenky mi vířily hlavou a nedaly spát. Nakonec jsem přeci jen usnula neklidným spánkem, ale s pocitem, že jsem v bezpečí, u táty, doma….