Fotbalové utkání skončilo, nedaleký stadion hlučel a bručel jako obrovský úl, jak kráter sopky po výbuchu, lidé vytékali z mnoha bran jak láva. Ulice byly přeplněné, policista na křižovatce měl plné ruce práce. Chodníky i vozovku zalily masy fanoušků, rozjařených po vítězném utkání, mezi nimi se krokem prodírala osobní auta, několik netrpělivých řidičů do toho zmatku troubilo, někteří se vykláněli z okének vozů a nevybíravými výrazy častovalo chodce.
Seděli jsme s Mírou v kavárně v prvním patře secesní budovy na rohu ulice a sledovali ten zmatek širokými kavárenskými okny. Venku se zvolna šeřil pozdní podvečer, rozsvítily se pouliční lampy a v protějších domech zářily obdélníky oken bytů. Dopíjeli jsme svou sedmičku červeného a klábosili o všem možném. Pak se to stalo. Davy na ulici zvolna řídly, když jsme zaslechli podivný hluk. Hosté v kavárně zpozorněli a ztichli. Z ulice byl slyšet třeskot rozbitého skla a hulákání mnoha hrdel. Opět jsme se s Mírou otočili k oknu- a právě včas! Obrovská skleněná tabule se s rámusem rozpadla, střepy částečně padaly na koberec kavárny a na stoly u oken, částečně dolů na ulici a na chodník. Na podlaze kavárny přistála velká dlažební kostka, když předtím jen o vlásek minula hlavu servírky Hanky, rozbila sklenici na stole jednoho hosta a bouchla o zem se zaduněním, jako by se zlobila, že ji kdosi vytrhl z dláždění, kam patří a kde je doma.
Vyhlédli jsme rozbitým oknem ven. Dole byla nyní ulice plná rudých klubových barev, holohlaví výrostci, očividně opilí, mávali vlajkami, poráželi s řevem popelnice, vytrhávali dopravní značky, házeli kamení do výkladních skříní obchodů a na kraji ulice dokonce rozhoupali a převrátili na střechu zaparkovaný automobil. Pár mladíků ještě třímalo v rukou utržené sedačky ze stadionu jako trofeje, nepřítomnými pohledy vyhledávali potencionální oběti, toužíce někoho zbít. Nečekali dlouho. Ke křižovatce se z druhé strany blížila skupina fanoušků hostujícího mužstva. Rozpoutala se nelítostná bitva, několik mládenců zůstalo ležet na chodníku s rozbitými hlavami, obličej plný krve, z dálky už se blížily sirény policejních zásahových vozů. Muži v černých kuklách brzy bandu rváčů zpacifikovali, největší násilníky odvezli a pro raněné zavolali sanitu. V ulici konečně nastal kýžený klid. Otočili jsme se opět do místnosti. Hanka běhala po kavárně se smetákem a kýblem, do kterého vkládala menší střepy z rozbitého okna. Pomohli jsme jí odnést k popelnici na dvoře největší kusy těžkého tabulového skla. „Ještě že je léto- a taky ještě že jsme v patře!“ povzdychla si unaveně. „Díky kluci!“ usmála se smutně a celá při tom zkrásněla (což jí ani nedalo moc práce)… „Burani fotbaloví!“ rozčiloval se vrchní Hubáček v černém fraku a bílé náprsence, v které vypadal jako tučňák. „Kde se to v těch lidech bere, dyk některý ty kluky znám, jindy jsou docela normální, ale jen je tady fotbal, tak jako by do nich vjel čert či co“…bručel cestou za bar. Popadl utěrku a začal leštit sklenice, zatímco my s Mírou jsme opět usedli k své nedopité lahvince. „O tomhle jsem často přemýšlel“ prohlásil Míra. „Lidi se chovají jak ve středověku, člověk by předpokládal, že s vývojem lidstva se budou vyvíjet i lidi, ale mě se zdá, že jsou čím dál horší! Dřív se fandové na fotbale třeba pohádali, jejich dialogy byly i zábavný, rád jsem je poslouchal a bavil jsem se, ale nikdy nedošlo k takovému hromadnému výpadku rozumu, jako třeba teď.“ Přiťukli jsme si širokými sklenicemi. „Já jsem zase takhle někdy rozumoval nad definicí burana“, prohlížel jsem rubínovou tekutinu ve sklenici proti světlu. „Napadlo mě, že dřív se za burana považoval tak nějak automaticky nevzdělaný a hrubý obyvatel venkova, a často to tak i bývalo, jak je vidět ze starých filmů. Ti lidé neznali nic jiného, než dřinu na polích, pod okny měli hnůj a vedle obytné místnosti chlév. Není divu, že na nějaké záliby a zájmy neměli ani čas, ani pomyšlení, nepřečetli jedinou knihu a ve velké míře to ani neuměli. Dnes je jiná doba, lidé na venkově se zcela vyrovnali těm z města, a jak to tak sleduju, v mnohém už je i předčí. No řekni sám! Viděl jsi někdy, aby se lidi v Dolních Kotěhůlkách chovali na fotbale tak jako tihle? Prostě burani se přestěhovali z venkova do velkých měst. Rozhled o životě nemají, protože nečtou, jejich zájmy jsou pivo a fetování, cíle veškeré žádné. Trochu za to může i doba. Nikdo se o ně nepostará, neseženou práci, doma si s rodiči, kteří celé dny těžce vydělávají peníze, nerozumějí a mnohdy je téměř ani nevidí. Komunikují přes facebook a osobní kontakt končí zhusta rvačkou. Je to smutný. V tom tolik pomlouvaným komunismu každý po vystudování dostal umístěnku a po svatbě byt, nic jim nechybělo, tak ten pocit prázdnoty a nevybitého adrenalinu jsme tehdy neměli. Já na vojně nebyl, měl jsem zaplaťpánbůh modrou, ale takovéhle agresívní typy se vyřádili v armádě a doma pak už byli zklidnění. Teď na vojnu nemusí, tak se vyřádí na fotbale…“ Míra si při mém řečnění zapálil cigaretu. Teď vyfoukl kouř rozbitým oknem do letního večera. „Ne, že bych nějak miloval armádu, právě naopak- ale někteří ti kluci by ji potřebovali jak prase drbání. Teď je tolik násilí, jako snad nikdy. Buran je taky ten, kdo je schopnej zmlátit nebo znásilnit ženskou, nebo dokonce zneužít malé dítě. Už kvůli tomu musel bejt zavedenej zákon proti domácímu násilí. Takoví lidi trápí i nevinný přítulný zvířata, každou chvilku slyším o nějakým takovým případu s otřesnými podrobnostmi..je mi z toho zle…a rozmáhá se to čím dál víc…“
Venku se setmělo. Po schodech zadupaly těžké kroky a do kavárny vstoupil robustní majitel domu. Ve tváři byl rudý vzteky a troch zadýcháním ze stoupání po schodech. „To jsou dneska lidi“ vzdychl. „Pánové, kdybyste se prosímvás s tím stolem trošku odtáhli od toho okna, já si to musím změřit. Zejtra přijde sklenář, tak mu zavolám míry, ať to urychlíme“. Vytáhl z kapsy saka skládací metr. Popadli jsme s mírou stůl každý z jedné strany a poponesli metr od okna. Venku byl klid, přejelo osamělé auto, nic nenasvědčovalo, že před krátkou dobou tu byla bitva, jen pohozené dopravní značky a převrácené popelnice jako němí svědkové žalovaly na lidi. Z převráceného auta na rohu ulice vytékal do dlažby olej.
