Dopis pro mou dceru

Když jsi se narodila, byl jsem šťastný a rozpačitý zároveň. Já a táta! To je šok! Byl jsem tehdy už v pokročilém věku, nečekal jsem, že mě ještě čeká láska, s maminkou jsem se seznámil ve chvíli, kdy už jsem na citové vztahy téměř rezignoval, natož pak otcovství…

Když mi tuto zprávu máma sdělila, nevěřil jsem svým uším. Chodil jsem jako náměsíčník a téměř jsem nespal, byl jsem jako ve snách a hrozně jsem se bál. Bál jsem se, aby se nám nenarodilo nemocné nebo postižené dítě a nedal jsem pokoj, dokud jsme neabsolvovali různá lékařská vyšetření. Těšil jsem se na tebe a zároveň jsem trnul obavami, zda všechno zvládneme, jaký život tě čeká v této rozhárané době, jak ti zajistím spokojené dětství a zda z tebe nevyroste nevycválaný puberťák tíhnoucí k partě hospodských povalečů, nebo- ještě hůře- narkomanů. Tehdy jsem ještě netušil, že rodičovství je především neustálý strach. Maminka to snášela lépe. Pokojně sedávala v obývacím pokoji, pouštěla si hudbu a pletla při tom malé kombinézy z modré a růžové vlny.

Mezitím jsme sháněli kočárek, plymo a zásobu plenek, tehdy ještě žádné Pampers nebyly, postýlku s ohrádkou a spoustu dalších věcí, a v koutku ložnice jsme vytvořili malou oázu se zvířátky na zdi a s bavlněnými koulemi, visícími nad postýlkou. Nějaké oblečky a hračky jsme též dostali od příbuzných a přátel a jak se blížil tvůj čas, byli jsme stále nervóznější. Hlídal jsem maminku na každém kroku, zakázal jsem jí kouřit a pít a nedovolil jí cokoliv fyzicky náročného dělat nebo něco těžšího zvedat…

Když pak přišel onen osudný den, ujišťoval jsem se u řidiče sanitky, že s maminkou pojede opatrně a pomalu a on mi to s chápavým úsměvem slíbil. Pak už jsem bombardoval porodnici telefonickými dotazy, zda už jsi na světě. Mobily tehdy ještě nebyly a telefon jsme doma neměli, tak jsem stále běhal na vrátnici nedaleké továrny volat, až ze mě vrátný měl legraci. V noci jsem nespal a noční vrátný byl ze mě nešťastný.

Druhý den odpoledne jsi konečně přišla na svět. Obešel jsem sousedy v domě s láhví a skleničkami, všichni mi gratulovali a i ti, kteří jsou jindy protivní a nesympatičtí, i ti se na mě toho dne usmívali a ač byl ponurý a tmavý zamračený podzimní den, za okny krákaly vrány a poletoval studený sníh, pro mne svítilo jásavé slunce, oslavující příchod nového života.

Den nato jsem se vypravil s květinami do porodnice. Tehdy to ještě nebylo tak benevolentní jako dnes. V dnešní době mohou tatínkové přijít za rodičkou až na pokoj a potěšit se se svým dítětem, polaskat a pochovat si ho. Tehdy to možné nebylo. Ve dveřích, za které se nesmělo, bylo malé okénko, kterým mohli tatínkové nakukovat na novorozence, které jim jejich maminky přinesly ukázat. Protože jsem menší postavy, poskakoval jsem za vysokými urostlými tatínky jiných dětí, abych na tebe viděl, když tě maminka přinesla k okénku, zabalenou v bílém povijanu nebo co to bylo, a musel jsem vypadat směšně, ale bylo mi to jedno. Až o chvilku později se nade mnou ostatní tatínkové smilovali a pustili mě dopředu.. Měla jsi černé chmýří na hlavě, okukovala jsi svět velkýma modrýma kukadlama a byla jsi tak neuvěřitelně malinká, zranitelná, bezbranná…

A pak tě i s maminkou přivezli domů. Byl tě plný dům, přijely babičky a tetičky a všichni se tísnili kolem postýlky, každý něčím chrastil a fotil, byl tu zmatek až do chvíle, kdy jsi se potřebovala najíst a maminka tě musela kojit. Pamatuji se na chvíle tichého štěstí, když jsem tě mohl vozit v kočárku a chlubit se známým, nebo při večerním koupání- a to byl panečku obřad! A když přišly Vánoce, dali jsme si tě v koši na prádlo pod rozsvícený stromeček, nejkrásnější ze všech dárků. Světla svíček se ti odrážela v očích, udivených tou spoustou barevné krásy.

Pak šla léta starostí, vozili jsme tě do školky na dětské sedačce na kole, večer pak zase domů, později jsi začala chodit do základní školy, všelijakých kroužků a klubů, život utíkal jako splašený. Když jsi pak přešla na střední školu, opět jsem se bál. Teď už ne toho, že na sebe zvrhneš kastrol s vařící vodou, nebo že vypadneš z okna, teď už jsem měl před očima násilníky a sexuální devianty, kteří číhají na mladé holky na každém rohu, v devadesátých letech pak  náhončí do nočních podniků a nevěstinců, kteří tehdy násilím nutili chycené dívky k prostituci.. Už jsem se zmínil, že rodičovství je především strach, a když jsi přijížděla ze vzdálené školy v jiném městě až posledním vlakem, měl jsem pocity všelijaké. Po škole už za tebou začal jezdit Honza, slušný kluk z dobré rodiny a mě spadl kámen ze srdce. Předtím jsem v duchu viděl vyholené grázly, potetované zjevy a pankáče s kombinací zelené a fialové ve vlasech. Honza je docela obyčejný, normální kluk…

Auto zvolna přibrzdilo před křižovatkou. Bílé stuhy se třepotaly ve větru. Deset metrů před mým vozem se elegantně nesla ulicí dlouhá bílá limuzína s panenkou na kapotě motoru a s bílými  stuhami na oknech . Zahnula dolů ulicí směrem k náměstí a k radnici, troubila jak vlak před tunelem a mě bylo najednou smutno Zatímco mě a mé ženě jedna kapitola života končí, dole na radnici nová kapitola začíná. Hodně štěstí, moje malá holčičko!        Tvůj táta