Pavel Kopáček
- Počet článků 218
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 764x
Seznam rubrik
Pavel Kopáček
O kočkách a lidech
Dovolte, abych se představila: Jmenuji se Peggy, jsem malé mourovaté kotě, narodila jsem se v opuštěném seníku v polorozbořeném statku na kraji vsi. Maminka Micka mi nosila dobroty, sebrané na okolních polích, nebo vyprošené od lidí. V továrně, která svítí bílými zdmi nedaleko, na dohled, jen přes kousek pole a silnici, jsou lidé útlocitní a vždycky jí něco přinesou pod veliký smrk, který roste na továrním dvoře před kantýnou.
Pavel Kopáček
Černý panter
Kamarádi už byli usazeni vzadu, Karel pak na sedadle smrti vedle mě. Zabouchl jsem plechové dveře a nastartoval. Ono se to lehce řekne- zabouchl jsem dveře! U mého, dvacet let stařičkého wartburgu se musí těmi dveřmi řádně bouchnout, jinak zámek nezapadne a dveře při jízdě protivně drnčí, nebo se v nejméně vhodný okamžik dokonce otevřou. Kdysi se mi otevřely právě při míjení dopravní značky před křižovatkou a jak jsem se natahoval od volantu, abych je zavřel, zase se o sloupek té značky velkou silou odrazily a přibouchly se tak mocně, že pak dlouho nešly otevřít a mě div nezlomily ruku. Od té doby trnu, aby se mi dveře zase neotevřely, když předjíždím cyklistu nebo chodce, nebo když předjíždím zaparkované auto (předjíždět jednoucí vůz je pro mého pantera nesplnitelný úkol).
Pavel Kopáček
Cirkusácká romance
Večer potemněl oblohu a rozhodil do tmavnoucí modři hrst zlatých hvězd. Po okrajích velkého stanu na plácku na kraji města za hradbami se rozsvítily stovky barevných žárovek a livrejovaný vrátný trhal ústřižky vstupenek četným návštěvníkům večerního představení. Cirkus se chystal na premiéru nového programu. Kruhová manéž zářila žlutým pískem a v zákulisí za rudou oponou panoval čilý ruch. Artisté si na volném místě ještě zkoušeli přemety, flitry na dresech se jen míhaly prostorem. Krasojezdkyně se mazlila s koněm Harrym, hladila ho po tlamě a dala mu kostku cukru. Venku ve zvěřinci se v zamřížovaných maringotkách neklidně v malém prostoru probíhali medvědi a uvnitř stanu nad zdobenou oponou začala ryčně hrát cirkusová kapela Offenbachův Kankán..
Pavel Kopáček
Rudé slunce
Zlatý kotouč na obloze sálal a žhnul, okolní kopce nad sežehlou trávou prérie shlížely žíznivě na rovinu pod sebou a tonuly v sluneční záři. V městečku Swalow City se šerif Stone přimhouřenýma očima pod pomačkaným širokým kloboukem rozhlížel po zaprášené hlavní ulici, lemované dřevěnými chodníky a silnými trámy, podpírajícími lodžie a terasy nad vchody do Store i do saloonů, spojovací zábradlí pak sloužilo k upoutávání pro četné koně farmářů a kovbojů z okolních rančů.
Pavel Kopáček
Kyvadlo
Sakra. Na nádraží je to pár kroků a skutečně za deset minut sedím v lokálce, která mě odveze , že já jsem ty panáky pil! Hlava se mi točí, všechny kolem vidím jako v mlze. Chci odejít, za půl hodiny mi jede vlak na předměstí, kde bydlím, ale ten idiot Suba mi nese další pivo. „Dej si ještě sklenku, doma to znáš!“ haleká bodře. Zabořuji nos do pěny, která se mi usazuje v otupělé hlavě, už je mi to odporné.
Pavel Kopáček
Vrabci
Před domem na chodníku poskakovali dva vrabci. Ťapali na tenkých nožičkách sem a tam, chvílemi potřepali křídly, uletěli, když se blížil chodec, ale vzápětí se zase vraceli a vyzobávali ze spár dlažby nějaká sousta potravy.
Pavel Kopáček
Podvečerní slapské debaty
„Víš, co mě na ženských nejvíc vadí?“ prohlásil Miloň, když jsme debatovali večer u rybářských prutů na břehu přehrady. Źádná ryba se celé hodiny ani neukázala, tak jsme si otevřeli láhvinku, střídavě popíjeli a povídali o životě. „Budu hádat!“ prohlásil jsem. „Nejvíc ti vadí ty, který ti nechtěj dát!“
Pavel Kopáček
Po představení
Odpolední představení se chýlilo ke konci. Teď už snad bude přítel Pepa Holas volný, poslední výstup měl ve druhém jednání. Pepa je herec a scénárista krajského divadla, do televizní hvězdy má daleko, ale komik je to solidní. Jsme přátelé už dlouhá léta. Dnes jsem se za ním zastavil, protože s ním potřebuji probrat nedělní program.
Pavel Kopáček
Sbohem
Venku prší, zvolna se stmívá, listím stromů v parku cloumá vítr. Venku je stejné nevlídno, jaké cítím ve své prázdné duši. Cítím, že konec se nevyhnutelně blíží. Nemám žádný cíl, všechno, oč jsem usiloval, pro co jsem žil a co jsem si vysníval, to všechno mě minulo. Láska se mi vyhýbá uctivým- nebo spíše výsměšným- obloukem, penězům se ke mně nikdy nechtělo, sportka ani křížovky mi nepřejí a za práci se v této zemi stále ještě důstojně neplatí...a abych podnikal, nebo podváděl, to na mě nikdo nemůže chtít. Na první nemám schopnosti, na druhé žaludek. Jediná láska, kterou jsem miloval, pro kterou jsem žil a pro kterou umírám, leží na studeném stole márnice, nehybná jako ledová socha.
Pavel Kopáček
Na peroně
Kolem pátého nástupiště přesvištěl rychlík Praha- Bohumín. Vzniklé povětří rozhodilo prach a papíry po peroně, pro hluk vlaku nebylo slyšet ani slovo z hlášení nádražního rozhlasu, lidé si drželi čepice a instinktivně se otáčeli zády.
Pavel Kopáček
Nudistická epizoda
Přítel Milan Peterka se neklidně zavrtěl na plastové židličce zahradní restaurace. Popíjeli jsme třetí pivo a jazyky se nám zvolna probouzely k činnosti. „Hele, ty píšeš ty povídky a příběhy na internet, napiš taky něco o nudistech! V novinách se nic nedovím, v televizi teprv ne a počítač nemám, abych se podíval na jejich stránky!.“ Byla sobota a do termínu vydání dalšího povídání na blogu zbývaly dva dny. A protože jsem měl v hlavě prázdno a neměl jsem vůbec žádný nápad, o čem psát, zaznamenám zde mírně upravené přítelovo vyprávění:
Pavel Kopáček
Sběratelství
Znám spoustu lidí, kteří se věnují sbírání nejrůznějších věcí. V dětství se jedná většinou o poštovní známky, odznaky, nálepky ze zápalek..Někteří spolužáci z třídy, do které jsem chodil, sbírali dvojky či trojky z chování- z těch se v pozdějších letech stali sběratelé průšvihů, ale také populární osobnosti, známí herci či úspěšní podnikatelé..
Pavel Kopáček
...A je to v pekle....
Na poslední soud vzpomínám jako na zlý sen. Věděli všechno, o každém ukradeném šroubku, o svedených ženách, o tom, kdy jsem, komu a proč zalhal- a že se toho za ten život nehromadilo! Přísedící měl stoh papírů jako český politik- a to už je hrůza...
Pavel Kopáček
Ve vlaku s divoškou
Seděli jsme s Honzou na dřevěných lavicích zahradní restaurace na pokraji Prahy, na improvizovaném pódiu v koutě zahrady hrála jazzová kapela, bylo pozdní odpoledne. Bavili jsme se o dávných i současných láskách a o vztazích k ženám. Slunce zapadalo za vzrostlé koruny kaštanů, z restaurace voněly připravované pokrmy a Honza se ponořil do vzpomínek a vyprávěl mi o někdejším zážitku ve vlaku:
Pavel Kopáček
Útěk
Zastavil jsem se na rohu ulice. Srdce mi tluče jako by chtělo vystřelit z těla, plíce se mi bouří a v boku mě píchá. Štěkot psů zanikl v dálce mezi domy a policajti jsou snad už někde, kde mě nenajdou. Trochu jsem si vydechl a když se mi uklidnil organismus, zabočil jsem do boční ulice, která vede k náměstí.
Pavel Kopáček
Žárlivec
Oknem nahlíželo do útulné kuchyně předměstského bytu svěží ranní slunce. Slávek položil nakousaný rohlík s máslem na talířek, dopil čaj, vstal od stolu a lehce políbil svou ženu. „Tak já už musím letět do práce. Měj se tady krásně, a kdyby něco, tak zavolej- a dej za mě pusu dětem. Miluju tě!“
Pavel Kopáček
Cest la vie
V salonku vzadu za barovým pultem kdosi kouřil nějaký ohavný doutník, štiplavý zápach byl cítit až sem. Nevadilo nám to. Petr už měl osmé pivo a docela značnou špičku, trochu se mu pletl jazyk. Jarda jedl mlčky tlačenku s cibulí a přikusoval z malých krajíčků chleba.
Pavel Kopáček
Promluvy, pomluvy a klepy
Večírek byl v plném proudu. Z ulice nebylo vidět sem do pátého patra ani pouliční osvětlení, jen z protějších budov blikaly barevné neonové nápisy. Společnost se nenápadně spárovala a sem tam některá dvojice nenápadně zmizela na nějaký čas ve vedlejším pokojíku.
Pavel Kopáček
Jména
Setkal jsem se s Janou před nádražím. Slunce vysílalo poslední paprsky na koruny stromů, ale nad městem už se hromadily první tmavé stíny stmívání. Zpoza rohu vyjela ruční kára, tlačená zamračenou bábou v kostkovaném šátku a ve vytahaném, šedém svetru. Stále si pod knírem cosi hněvivě vykládala, každou chvíli odplivujíc na silnici.
Pavel Kopáček
Přátelství
Jsme notně unavení, přesto musíme pádlovat jako o život. Ke druhému břehu Lipenské přehrady je to ještě hodně daleko, chvílemi vidíme v dálce nízký břeh...
Pavel Kopáček
Střípky
Sbírám, sbírám klípky jak barevné střípky, sbírám, sbírám trapasy, proč to dělám? Proč asi?
Pavel Kopáček
Na cestě
Sedím v kupé rychlíku a nepřítomnýma očima sleduji proměnlivou krajinu za oknem. Pohraniční hory a hrázděná stavení s půvabnými věžičkami postupně ustupují rovinaté venkovské krajině, polím, pastvinám a malebným vesnicím, chvílemi vlak projíždí i stínem lesa. Na polích sem tam brázdí rovinu traktor, támhle u řeky přenášejí jeřáby do lodí velké balíky zboží a kousek dál, po silnici, která se jako had táhne mezi vesnicemi a loukami se jako barevné korálky prohánějí naleštěná auta.
Pavel Kopáček
Návrat
Konečně! Konečně se po letech vracím domů, do vlasti! Letadlo se obloukem stáčí ku Praze a lehce se snáší k přistání. Bože- jak já se jen těším na svou rodnou zem, na Čechy...Při přelétávání hranic kdesi nad šumavskými hvozdy jsem byl náhle zaplaven tak zvláštními pocity, takovým bušením srdce a závratí, že se to nedá dost dobře popsat. Vlídné středoevropské slunce vesele ozařovalo zelené moře lesů, tu a tam s ostrůvky městeček a vsí.
Pavel Kopáček
Apokalypsa
Předpověď počasí neslibovala nic krásného, mělo celý víkend pršet. Nic nového, letos prší celé léto. Večer jsme hráli s chlapy v hospodě karty a při družné zábavě vypili nějaké to pivo. Venku se proháněl protivný vítr s deštěm, nic milého a mezi kamarády v útulné hospůdce bylo velmi příjemně. Ale po půlnoci jsme chtíc-nechtíc museli opustit vyhřátý lokál.
Pavel Kopáček
Templářský poklad
Ota už třetím rokem studuje archeologii. Studium mu moc nejde a obor ho nebaví, ale když už se dal na vojnu, musí bojovat....alespoň tak to prohlašuje otec v pravidelných nedělních kázáních u oběda, když Ota přijede domů na víkend.
| předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
