Drobásky po kapsách: Kapitola 1. Tekutý oběd

Aby nás nadřízení hned tak nenašli, jezdili jsme městským autobusem číslo 3 do hospody „Na Letné“ až na druhý konec našeho města. U,,našeho“ stolu už seděl vysoký štíhlý vousáč, pro své úctyhodné centimetry obecně zvaný ,,Ajfel“. Při našem příchodu vyletěl ze židle, div neporazil stůl.

,,Tak tady ste, vy bejci! Přiznejte se dobrovolně! Kerej vůl mi včera zalil boty sádrou!? Celou hodinu jsem to z toho dostával!Drželo to tam jak helvítská víra! Musel sem to nakonec vysekávat majzlíkem akladivem...já někoho zabiju. Kudláčku, tebe stejně jednou přerazím vejpůl!"

Hrdinně, leč zcela neúčinně jsem se bránil, že o ničem nevím, že já nic, já muzikant. Ale já se stejně neumím moc dobře přetvařovat -jsou lidé, kteří o mě tvrdí, že jsem „průhlednej".

„Počkej až přijdem do dílny, já ti to spočítám is úrokama, ty vornáte jeden !" pokračoval v hulákání Ajfel.

Nevím proč, ale v téhle partě panuje jakési nepodložené podezření, že za podobnými žertíky vždycky stojím já. Je sice pravda, že sprchová baterie namontovaná nad umývadlem, přepnutá na sprchu zlila Tondu Kašpara, když se z jakési pracovní akce přiřítil špinavý a zpocený jako hastrmana, a že klika u dveří dílny, namazaná vazelínou a nalíčená naHášu, zmatlala šéfa, a přivedla ho do stavu zuřivosti (no neměl tam chodit,že?!), a že Pepík Žák málem prorazil hlavou síťku na zavazadla ve vlaku, když jsem mu, dřímajícímu po zřejmě rušné noci, cestou na služebku do Přelouče zařval u ucha novodurovou trubkou ,,Slony v indické džungli" a my ostatníjsme se mohli uchechtat, tak to všechno je pravda. Ale svádět na mě úplněvšechno - to odmítám! I když do těch obrovských Ajfelových jedenáctek se té sádry vešla celá kvanta.

,,Já na to stejně přijdu, ale pak se těšte, vy kreténi!"bublal ještě chvíli Ajfel.„Minulej tejden ste mi sežrali u stánku na nádraží salám, když jsem si odskočil pro pivo, teď zase tohle - vono je sranda a sranda!"

O legraci v téhle partě rozhodně není nouze. I když si ji ze sebe děláme často a někdy i nevhod, ví i postižený, že ho ti ostatní vlastně mají rádi. Co se škádlívá, rádo se mívá, znáte to.

V partě máme i jistého Josku, který byl kdysi jakýmsi božím omylem překřtěn na „vopičáka". Snad to Šamšík, který s tím začal, ani tak nemyslel, snad by se na to obratem zapomnělo, ale Joska se kvůli tomu začal tolik rozčilovat, štětit a nadávat, že mu to zůstalo. Zejména místní vtipálci, Dešťák a Háša (tak vidíte, že všechno nedělám já) mu dávali co proto. Nosili mu slupky od banánů, vystřihovali obrázky a fotografie opic ze všech novin a časopisů, udělali mu v šatně kruhy ze svářecího drátu, aby se mohl houpat, polepili mu skříňku makaky a šimpanzy... Čím víc se Joska rozčiloval, tím větší blbiny mu ti dva vymýšleli.

Jindy jsme poslali Mirka Víška do kanceláře, že s ním chce naléhavě mluvit šéf. Podařilo se nám u toho tvářit se tak vážně, že Mirek, ač jinak chytrá hlava, všeho nechal, složil nářadí, umyl si ruce, oprášil blůzu a šel. Za deset minut se vrátil a honil nás kolem celé dílny s koštětem v ruce jako holky o Velikonocích...

Mimoto u nás „frčí" přezdívky. Karel Fišr se přistěhoval z Moravy, tož je Moravský vrabec, Mirek Polák je zase „Jacek" čili Wasrpolák, Dešťák a Háša se ve skutečnosti také jmenují jinak, o Ajfelovi jsem už psal...

 „V Žosce byl před lety přednostou ňákej Marhonc nebo tak nějak," povídá Míra Wasrpolák, když jsme se usadili, ,,a ten byl děsnej ras na lidi. Nikdo nic neudělal dobře, na všem hledal mouchy. Kdekomu tím dokázal znepříjemnit směnu. No a tenhle Marhonc byl magor na pořádek. Nikde nesměl bejt ani malinkej papírek, všechno se muselo blejskat, div že nejezdil po mašinách bílou rukoavičkou. Zvlášť spadýno měl na papíry na zemi. To se rozběh, nakopnul to, až to letělo někam za stroj a spustil bandurskou. A tak se mu chlapi jednoho dne pomstili. Vzali krabici vod bot, dali do ní kus kolejnice a položili ji doprostředka uličky, kudy musel mezi strojema projít. Pak už jenom čekali a tvářili se jakoby nic. Přednosta šel, toho dne obzvláště nasupenej, nic mu nebylo recht, každýho sepsul, až přišel k tý krabici. To ste měli vidět! Voči se mu rozšířily, rozběh se z pěti metrů, nakop ji celou svojí stodvacetikilovou váhou - a už tancoval uličkou po jedný noze a řval jako kdyžho na nože bere, dokud nepřijela sanita. Prej s tím byl dlouho marod, polámal si ňáký ty drobný kostičky v nártu. Pak byl vod něj nějakej časpokoj. Zavinil si to sám - proč kope do cizích věcí, že jo? No ale vykládej mu to! Kluci měli průser jak noha!"

,,Já to tomu přednostovi nepřeju," řekl jsem mezi dvěma loky. ,,Von to s tím pořádkem vlastně myslel dobře, myslím, že to byl vod kluků dost blbej fór. Se šéfama, ať sou sebeblbější, se musí vycházet. Udělat co chce a myslet si vo tom svoje, potom máš vod nich pokoj."

Ajfel se protáhl na židli, zaklonil se dozadu a dal si ruce za hlavu. ,,Teď mluvíš jako panskej patolízal, to bych do tebe neřek!"

,,Ale dyk je to pravda, vole!"

„Di se bodnout blbečku..!"

Kolem stolu chvíli lítali kreténi, volové a blbečci, než se atmosféra zase vrátila do normálu.

Ono je opravdu fór a fór. Vzpomněl jsem si na období, kdy mi jakýsi „vtipálek" posílal mým jménem a s mým zfalšovaným podpisem dobírkové objednávky nejrůznějšího zboží. Pak mi dlouho chodily domů balíky a já jsem z toho byl celý vyjevený. Vracel jsem dobírky zpět a zásilkové firmy psaly udivené dopisy s dotazy, proč objednané zásilky nepřebírám. Dodnes nechápu, co tím onen neznámý „vtipálek" sledoval. V balících byla mimo jiné pokojová fontána, nějaké motórky, kolečkové brusle, erotické pomůcky a spousta jiných blbostí, které bych si sám nikdy neobjednával. Později jsem si to u postižených firem (které tím byly možná obtěžovány víc než já) zjistil. Nejpodivnější na tom je, že onen „přítel" to vydržel několik let!

Za širokými okny restaurace vyšlo slunce z mraků a obarvilo svět do vesela. Fasády jindy omšelých domů naproti hospodě zářily jasnými barvami a lidé najednou vypadali optimisticky a usměvavě. Vida, co dokáže sluníčko!

Blížilo se poledne. Lokál restaurace „Na Letné" se naplnil zaměstnanci okolních podniků a provozoven, kteří sem chodili na oběd. Asi v nastalém zmatku jsme mezi hemžícími se lidmi přehlédli mistra Čejku. Náhle, nečekaně a bez varování stanul nad námi: ,,Nó jó, Kudláček, Ajfel,a Jacek! To bych se v dílně načekal! Jak to, že chlastáte v pracovní době?"

Když se Mirek trochu vzpamatoval z překvapení, vyhrkl: „Tedy za prvé, nejsme v pracovní době, nýbrž v hospodě! A zadruhý - jak jste nás tady vyčuchal?"

„Máte dobrý kamarády," zabručel mistr už méně přísně, ,,z telefonní ústředny volali už třikrát, co bude s tím ucpaným odpadem a Sviták v úschovně zavazadel má něco s radiátorem, nějak mu to netopí, či co..."

„Teď máme voběd, pane Čejka", řekl jsem smířlivě, ,,pak se na to s Mirkem podíváme."

Mistr zahlédl pana Šrámka s platem plným sklenic zlatavého moku, pokrytého dvoucentimetrovou vrstvou sněhobílé pěny, a jeho pohled zjihl: ,,Hej pane šéf, dejte mi sem taky jedno!"

A kolem stolu se docela potichoučku a nenápadně uvolnila soudržnost, pohoda a kamarádství.

Pak se skleněné dveře lokálu hlučně rozlétly a do místnosti vešel Pinďa, za ním Karel Fišr a Pípátko. Trochu se zarazili, když spatřili mistra, ale když viděli pivo na stole a vlídnou tvář starého pána, uklidnili se. Mistr jen prohlásil, že se tu scházíme jak horští myslivci a že si na nás bude muset posvítit a pro příště dávat bacha.

„Představte si ten trapas," řekl Pinďa, když si přisunuli židle. ,,Opíkáme si u nás na zahradě buřty - tedy chceme opíkat - ale jen jsme ty buřty narazili na klacky, najednou tú tú - jedou kolem hasiči, trouběj jak na lesy, tak sme vyběhli ven, a vedle hořel barák. Všude spousta hadic, hasičů, čumilů, a chudáci co tam bydlej nosili ven nábytek a peřiny... A všichni na nás blbě čuměj, ti chudáci pohoršeně, hasiči udiveně a čumilové se smíchem, až nám to bylo divný. Podívali jsme se po sobě -a všichni jsme měli v ruce ty klacky s nabodnutejma buřtama! U hořícího baráku! No trapas jako dům!!"

Pinďa si zapálil cigaretu, toho využil Mirek a vzal si slovo.

„S hasičema jsem byl jednou v Nymburce dělat rozhodčího na těch jejich soutěžích. Mával jsem praporkem, když soutěžící splnil limit, a když ne, tak jsem mával zas nějak jinak" Mirek se zhluboka napil a pokračoval: ,,Pak závody skončily a ti naši získali broušenou vázu. Tak jsme to šli zapít do nymburský hospody ,,Skleník" a tam se ukázalo, že hasiči nedovedou hasit jen požáry, ale taky žízeň. Já to chápu - bylo léto, honili se po hřišti u Labe, muselo se to nějak kompenzovat. A tak dal náčelník hasičů tu broušenou vázu naplnit becherovkou a poslal jí kolovat. Mezitím měl každej nějaký to pívo, asi víte, co je to za vražednou kombinaci. Můj kamarád Jirka Sluka jednou málem spad v Kolíně z mostu do Labe, když jsmev hospodě Katolický dům prokládali pivo panákama becherovky - a tady se topilo ve velkým! Když se to dopilo, přišel podnikovej ředitel fabriky, co s nimi měli hasiči patronát, nechal vázu zase naplnit a to se vopakovalo asi pětkrát. Tenkrát jsem se modlil, abych cestou domů neuďál ňákou vostudu, protože jsme byli všici jako děla!"

„Já se nejvíc vožral jako učedník, bylo mi asi šestnáct", pokračoval zase Pinďa. Dělali jsme s mistrem a s ještě jedním učedníkem tady ve městě v pivovaru,  „v tom samým pivovaru, co se tam pak utopil ten cikán v pivu. To si tenkrát šel mistr, kterej nás učedníky měl na starosti, něco vyřizovat na nějaký ouřady a nechal nás tam siroty vopuštěný. Jen zmizel, otevřely se dveře jedný z kanceláří pivovarua ty ženský se tam po něm ptaly. Když zjistily, že mistr je momentálně mimo,daly nám pro něj flašku rumu. Litrovku! Tenkrát byla ještě taková hezká doba, že leccos šlo. Prej že tam pro ně děláme blbou práci, tak abychom si štrejchli. Když zase zapadly do kanceláře, mrkli jsme na sebe s tím druhýmklukem - až se vrátí mistr Javůrek, flašku sbalí a nedá nám ani líznout - a takjsme ji votevřeli a vypili. Skoro na ex! A to už taky před tím byly ňáký ty piva v údržbářský dílně vo svačině a byli jsme mladý a nebyli jsme zvyklí, tak to dopadlo jak to dopadlo.....Já si pak už jen pamatuju, že tam na chodbě byl pod voknem radiátor ústředního topení a jak na ten radiátor klesám... Pak jsem se probudil asi ve čtyři vodpoledne na druhým konci pivovarskýho dvora v nějaký kůlně, kam mě asi strčili, na pytlích vod chmelu, a kdyby jenom polovina z toho, co mi vykládali, že jsem vyváděl, byla pravda, do smrti se tam nemůžu ukázat!"

„Pánové, ale největší blbiny dělá Čihák," vstoupil jsem Pinďovi do proslovu. Von měří dva metry a přitom je hubenej jak tyč. Když jevožralej - a to von je furt - tak se zaklání dozadu, že má člověk strach, aby se nepřevážil! Za chůze vypadá jako kráčející semafor, když má na volno... a nápady má jako pětiletej harant. Tuhle nám schoval závitnici, když jsme měli fofr, aby bylo hotovo, protože jsme chtěli jít dřív domů. Jeli jsme tehdy do Prahy na muzikál Monte Cristo, a ten vůl měl děsnou srandu z toho, jak jsme rudli vzteky. Jindy zase sebral topenářům rozpálenej kus železa a strčil ho Polešovskýmu do boty. Zdeněk ho pak honil kolem celý stavby nocležen v Kutný Hoře, kde jsme tenkrát dělali, a kdyby ho chyt, tak by mu rozbil hubu, protože si spálil celej nárt. Tohle byl moc ubohej fór, ale to von si v tý vypitý makovici vůbec neuvědomuje."

Pinďa si zapálil, zamhouřil oči proti kouři a odklepl.,,My jsme jednou dělali s Karlem ve Velkým Oseku a když jsme byli hotoví, trochu jsme se prdli v hospodě „Na Šanghaji." Pak jsme v jedný zahrádce ukradli sádrovýho trpaslíka, že ho natřeme sparťanskejma barvama a dáme Kratochvílovi, kerej je fanatickej sparťan, na stůl. Bylo to hovado těžký jako kráva a nadřeli jsme se s tím jak voli. Někdo nás při tom samozřejmě viděl a byl z toho průser. Ráno volali šéfovi z Voseka a my museli tu příšerně těžkou vobludu ve svým volnu zase vrátit. Naštěstí to majitel bral s humorem, a tak se tak moc nestalo."

Zatímco jsem poslouchal historky kolegů, rozhlížel jsem se po lokále. Nad výčepem mě zaujal veliký nápis „Převeliké spěchání toliko pro hovada dobré jest!" a dodatek, že to údajně kdysi prohlásil Jan Ámos Komenský. Pod tím byla menší cedule s obdobným nápisem „Nehoňte nás, jsmev práci, nikoli na závodech!"

Vzpomněl jsem si, že jsem podobné nápisy viděl iv nejrůznějších služebnách - na policii, v úřadech všech stupňů, u holiče...Zamyslel jsem se nad tím, že nikdo nechce být honěn, ale od těch druhých vyžaduje dokonalé služby. Občas se takhle zamyslím i uprostřed družné zábavy a bývám lidmi, kteří mě méně znají, považován za nekomunikujícího nemluvu. Ztratil jsem nit hovoru a procitl jsem z myšlenek v okamžiku, když Ajfel pronášel pozoruhodné myšlenky.

„Já bych vedoucí funkci nechtěl. Vobyčejnej dělník má sice míň peněz, ale zachová si větší volnost. Smí svobodně myslet, mívá dokonce i svobodu pohybu, pokud ovšem není zavřenej ve fabrice za píchačkama. Nemá co ztratit. Šéf nemůže jít na pivo, nemůže se vožrat, protože by ho hned roznesli..."

Mistr Čejka to má do důchodu „za pár" a v partě i na vedení byly delší dohady, kdo to po něm vezme. Chtěli jsme za mistra Mirka Víška, spolehlivého a svědomitého řemeslníka, navíc kamaráda, ale ten to rozhodně odmítl patrně z důvodů, o kterých mluvil Ajfel. Jistý Horáček by se sice do funkce hrnul, ale Horáček je kariérista, schopný pro vlastní prospěch všeho, takový náš Hujer, a protoho  nikdo za mistra nechtěl. Později jmenovali mistrem Pepíka Šimka, ale to bychom předbíhali událostem.

Zavolali jsme pana Šrámka, zaplatili útratu a opustili Letnou.