Až budu tátou

  „Až budu tátou, tak tady všechny ty lesy vykácím!“,  hudroval sedmiletý Pavlík, když celý utrmácený v letním horku musel s rodiči a strýcem sbírat malinké lesní jahody. Strejda z nich potom doma udělá báječnou jahodovou pěnu, po které se Pavlík může utlouci, ale když je má sbírat…a když ono to trvá tak dlouho! A slunce nemilosrdně pálí, Pavlíkovi se lepí žízní jazyk na patro… A doma zahálí elektrický vláček, který doopravdy svítí a houká, a ve vilce přes ulici čeká Standa Hořejšů, s kterým se tak nádherně hraje na cirkus! A na loupežníky a partyzány! Pavlík hlasitě reptá, až ho maminka musí napomínat. „Když nebudeš sbírat, strejda ti pak z té dobré pěny nedá ani líznout!“ To zabralo. A tak Pavlík urputně rve ty protivné mrňavé červené kuličky (a polovinu jich přitom sní..) Dospělí se na sebe po straně culí. Pavlíkův výrok o pokácených lesích ještě po letech bude bavit společnost…

Konečně jsou všechny bandasky naplněné a společnost se k Pavlíkově velké radosti vrátila domů.Blíží se poledne, rozpálené ulice městečka sálají žhavou dlažbou. Maminka honem dodělává lehký letní oběd.. Za půl hodiny už Pavlík se Standou probírají důležitou otázku, zda se odpoledne půjdou koupat, nebo zda si půjdou do zahrady za strýcovou vilkou hrát na loupežníky. Ulicí projíždí trabant, přebublal kolem chlapců a zanechal v celé ulici charakteristický zápach spáleného paliva.

 „Až budu tátou“, chvástal se Standa, „koupím si moderní škodovku! S trabantem ať si prdí táta!“  Hodnocení rodinného klenotu by Standova otce asi moc nepotěšilo..                                                                                                                                                „Až já budu tátou, budu voják a budu mít TÁÁKHLE velkej bajonet! A každýho Němce zapíchnu!“ holedbal se Pavlík, tasil z koženého opasku, který měl zapnutý přes tričko dřevěný meč a zamával jím ve vzduchu s výrazem, který pokládal za výhružný.

„A že mě nepřepereš!“ provokoval Standu, rozkročil se v prachu cesty a zaujal obranný postoj. „Tebe? Levou rukou!“ chvástal se Standa. „Tak schválně!“

Ale ještě než se chlapci stačili do sebe pustit,, v poslední chvíli se na rohu ulice mezi ploty objevila Anička Holasová ze sousedství, slámové vlasy svázané do dvou tlustých copů, v usměvavém pihovatém obličeji svítí modré oči jako chrpy. Jednou z ní bude krásná žena. Kolem dívky  na vodítku skotačí mladý bílý pes, chvílemi má Anička co dělat, aby ho udržela.

„Ahoj kluci, co to tady děláte? Vy se chcete prát? Že se nestydíte!“ prohlásila dívka mentorsky. „Maminka říkala, že nikdy nemáme nikomu dělat to, co ho bolí!“                                                                                         „To je toho“, ohrnul rty Standa, „dyk my jen tak!“ zrudl při pohledu na copy. Pavlík se sehnul a podrbal psa za ušima. „Jak se jmenuje?“ nespouštěl z psíka oči. „To je fenka a jmenuje se Aneta, podle tý zpěvačky Langerový, víš?“

„Já jsem chtěl taky psa“ mazlil se Pavlík se zvířetem, kterému to dělalo očividnou radost, „ale tatínek mi to nechce dovolit…To já až budu tátou, tak svým dětem koupím třeba pět psů!“

Dívka zesmutněla. „Já nemám tatínka…“ sklopila oči. „Jakto, že nemáš tatínka?“ podivil se Standa,  „Každej  má tatínka,ne?“                                                                                                                                                                  „Já ne….odešel od nás….maminka říkala, že si našel jinou maminku a na nás se vykašlal…“ řekla Anička tiše, rozpačitě se sehnula a přidala se k hlazení fenky. Slunce zářilo na bezmračné obloze jak zlatý míč a ze sadů se až sem vinula omamná vůně léta.

„A víte co?“ vyskočil Pavlík, „Jdem do zahrady, už tam dozrávaj jabka!“  A první se rozběhl, následován psíkem, laťkovou brankou do vysoké trávy v sadu. Chvíli mlsali nedozrálá kyselá jablka, pak Standa plácl Pavlíka do zad. „Máš babu!“. Když je za nějaký čas přestalo bavit hrát na babu, pořádali souboj dřevěnými meči a Anička jim dělala soudce, fenka Aneta se jim půvabně pletla pod nohama, až sebou Pavlík praštil do trávy. „To není žádná hra!“ rozhorlil se. Tak šli k řece a soutěžili, kdo udělá víc žabiček malými kamínky na hladině. Pavlíkovi ale stále rotovala v hlavě utkvělá myšlenka. „Jak je možné, že některé děti nemají tatínka. Nedovedl si život bez otce představit. Kdo by mu četl večer pohádky, když maminka vždycky nemá čas? Ke komu by si v neděli ráno vlezl do postele, přitulil se k němu a povídal si s ním? Kdo by s ním hrál v zahradě fotbal a učil ho chytat ryby? A kdo by ho naučil jezdit na kole a plavat? A jezdil s ním po řece na pramici a učil ho veslovat?“ Otázky ho mučily, že se nemohl na hru příliš soustředit „Vždyť i ti Šmoulové mají svého taťku…“ mudroval večer u televize…

Po večeři dostal misku, po okraj plnou té báječné strejdovy jahodové pěny. „To máš za to, že jsi tak pilně sbíral jahody!“ usmíval se na něho tatínek. Pavlík se mu pověsil na krk. „Tati, já jsem tak strašně rád, že tě mám! Že ty mi nikam neutečeš, viď?“ Tatínek se podivil. „Jak jsi na tohle vůbec přišel, co tě to kluku napadlo?“  Zavrtěl hlavou.

„Až já budu tátou, tak od svejch dětí nikdy neuteču!“ prohlásil Pavlík a pustil se do jahodové pěny.