Léto budiž pochváleno - Letní povídka

Prožíváme prázdninové období celou duší devíti let, lítáme po rozpáleném městě, lížeme zmrzlinu, kornout za korunu šedesát, velkou za dvě dvacet, prolézáme s kamarády stráně za městem nebo smáčíme nohy v kašně v parku, někdy taky s kamarádem Jardou pácháme bombové útoky pomocí skleničky s práškem do pečiva a trochou vody….a ve středu a v neděli chodíme se sestrou Ankou na pohádky do kina na odpolední promítání pro děti.

O víkendu nás, mě a sestru, vzal tatínek na koupaliště. Anka si bůhví proč oblékla dvoudílné plavky, přestože ten horní díl ještě mnoho let nebude mít co schovávat, a oba na sebe nasoukáváme nafukovací duši, někdo tomu také říká kruh. Tatínek sbalil plážový míč a velkou deku do tašky, maminka nám ještě přidala  sáčky s chleby se salámem a termosku se studeným čajem, dala nám všem také pusu na cestu a zamávala z okna, když jsme odjížděli na kolách od domu v Legerově ulici na druhý konec města až daleko za nádraží k řece, jenže v té se pro značné znečištění nedá koupat, proto jedeme k oddělené zátoce nedaleko městské drožďárny, je tam svažitá písčitá pláž, už  tam dovádí spousta lidí, děti pokřikují, ječí a výskají, s jásotem se rozbíhají po svažitém břehu do mělčiny, kluci cákají vodu na výskající děvčata, voda víří a šplouchá, blýská se odlesky slunce, maminky na dekách ve stínu cinkají jehlicemi, opalují se nebo připravují svačiny, přitom po očku sledují své rozpustilé ratolesti a hlídají, aby neplavaly na hloubku a netropily neplechu.

Tatínek nás hned po příjezdu do vody nepustil. „Nepůjdete tam uřícení! Nejdřív si sedněte tady na deku a vydýchejte se!“ Vytáhl z tašky sáčky s chleby se salámem. „Najíme se, a zatím zchladneme, potom se půjdeme smočit!“

„Tati, kup nám zmrzlinu!“ všimla si Anka kiosku v pozadí pláže.  A kolem kypí a kvasí život, opodál parta mladých lidí si pinká do kolečka červenobílým nafukovacím plážovým míčem, opálená snědá těla se blýskají ve slunci potem a opalovacími krémy, dvě slečny s tmavými brýlemi se bez výrazu tváře a bez hnutí sluní na kostkované dece, postarší rodinka ve stínu pod rozložitým dubem se krmí červenými půlměsíci melouna, osamělý muž vleže na břiše luští křížovky, z nedaleké železnice je slyšet hluk projíždějícího vlaku. A do toho všeho pálí a žhne červencové slunce jako zlatá koule na bezmračné modři oblohy. Otec se za malou chvíli vrátil s kornouty zmrzliny v rukou, mlsáme a okolní písek, rozpálený žhavým sluncem, už láká a vábí, abychom se po něm rozběhli mezi rozvířené vlnky na mělčině.

Konečně se tatínek rozhodl. Vběhli jsme na mělčinu, Anka se pomalu loudá dál, osměluje se, protože rozpálenému tělu se voda zdá studená. Ale cákáme na ni s tátou vodu, každý z jedné strany, až dívka, chránící si obličej oběma rukama se smíchem prchá z vody. Pak už hrajeme „padla lžička do kafíčka, udělala bác“, sjíždíme po skluzavce a tatínek nás dole chytá, pak mě chytá kolem pasu a učí mě plavat nová tempa, trochu to ještě pletu, ale už se chvilku na hladině udržím, i když cákám kolem sebe, až kolem lidé uskakují stranou. Tatínek nám předvádí, jak vypadá utopenec – to se položil na záda, potopil uši pod hladinu a nohy mu vyplavaly nad vodu. Vydržel by takhle plout celé hodiny, ale po chvíli se zase postavil na nohy a hnal nás, celé promodralé, ven z vody a na deku. Hráli jsme na chvíli karty, ale za chvíli se tatínek natáhl do stínu a začal dřímat. Anka objevila mezi houfem dětí spolužačku Jarku a odběhla. Zůstal jsem na dece sám. Pár minut jsem si prohlížel tatínkovy noviny, ale nic mě v nich nebavilo, napil jsem se z termosky studeného čaje, zazátkoval a schoval do tašky. Nad hladinou vodní nádrže létali s křikem rackové, lehl jsem si na prohřátou deku a zahleděl se do prozářeného nebe. Stejně je léto nejkrásnější doba! Ať si lyžaří a otužilci říkají co chtějí! Překulil jsem se na břicho a podíval se na tátu. Pokojně spal, Anka je kdesi s holkama. Potichu jsem vstal a seběhl k vodě. Co kdybych si zkusil ta tempa, která mě před chvílí učil táta? Ponořil jsem se do chladivých vln. Hele, ono to docela jde! Páni, to je ale paráda! Mám hlavu těsně nad vodou, vlnky mi blýskají sluneční paprsky do očí, vše voní svěžestí a radostí, plavu a plavu si ani nevím jak…

Pak mi došel dech. Otočil jsem se směrem k mělčině, ale ta je nějak daleko, to jsem plaval takovou dálku? Ruce mi umdlévají, netrénované svaly už nemohou vydávat energii, plavu z posledních sil. Pláž už se zdá být blízko, zkouším nohama, zda už dosáhnu na dno, ale jen zapadnu i s hlavou do hloubky, ještě jsem moc daleko. Z posledních sil jsem se nějak dostal nad hladinu, nadechuji se a plácám se ke břehu. Pak už mi došly síly, házím sebou jako chycený kapr a nemilosrdná voda mě stahuje níž a níž, chci lapat po dechu, ale nemohu otevřít ústa, napil bych se vody. Kolem stoupají bublinky, voda je u dna chladná. Plíce mi protestují, mohou se roztrhnout. Takové utopení musí být strašně  ošklivá smrt… Tatínku, kde jsi!! Ještě jsem mladý, mám život před sebou, já nechci umřít!...

Pak jsem ztratil vědomí a už si nic nepamatuji. Teď ležím na naší velké, prohřáté a nyní tak milé dece, tatínek mi propleskává tváře a výraz strašlivého zoufalství, který mě vyděsil, ustupuje výrazu obrovské úlevy, když jsem otevřel oči. Mám plný nos vody, strašlivě mě bolí hlava a chce se mi zvracet. Ale jsem na živu. Kolem deky postává houf zvědavců, Anka pofňukává, drží mě za ruku a popotahuje. „Zaplaťpánbůh! Kluku, tys nám dal! Víš co bys zasloužil?! Tatínek hubuje, ale z jeho hlasu nezní zloba, jen obrovské ulehčení a nekonečná láska…

A z nedalekého hájku voní rozpálená pryskyřice z borovic, slunce se odráží od hladiny, děti opět dovádí u skluzavky a skákadla. Tatínek vypravuje, jak se vyděsil, když se probudil a my nikde. Pak slyšel křik lidí, kteří si všimli, jak nedaleko pláže sebou plácám a skočil pro mě. Už budu hodný táto…a prosím tě, neříkej nic mámě…