Pro strach má mít člověk uděláno

Na kostele odbila půlnoc. Ulice byla tmavá, chuchvalce mlhy se převalovaly nízko nad zemí, jen místy chabě svítily ostrůvky bledého světla pouličních lamp, matně pronikaly mlhou a tvořily osamělé kruhy kolem stožárů. Smutné holé větve stromů připomínaly pařáty kostlivce. Klapot mých kroků se hlasitě nesl  tichým prostorem. Chvílemi jsem měl nepříjemný pocit, jako kdybych za sebou slyšel ještě jedny kroky. Zastavil jsem se a kroky ztichly. Když jsem ale po krátké chvíli pokračoval v chůzi, ozvaly se znovu. Mimoděk jsem zrychlil, kroky též, znovu jsem se zastavil , kroky ustaly. Teprve později jsem si uvědomil, že se to zvuk mých vlastních kroků odráží od stěn okolních ztichlých a tmavých domů, zdvojil se a děsil osamělého nočního chodce. Oddychl jsem si úlevou a zasmál vlastní naivitě.  Jsem já to ale blbec…

Starý dům, skrytý v temni neudržované zahrady, připomíná spíše malý zámek. Stojí osaměle stranou až na konci ulice, oddělený od světa plotem s rezavými ostrými zahnutými háky na horní straně. Okna hledí slepě a tmavě do křovin a zbytků záhonů zahrady, schovaných pod hustým krytem korun staletých stromů. Odemkl jsem si  těžká vchodová vrata velkým rezavým klíčem, opřel jsem se do veřejí, vrata se s hlasitým zavrzáním otevřela do temného průjezdu.

Našel jsem po paměti vypínač vlevo na zdi a rozsvítil chabé minutové světlo. Vpravo se z průjezdu stoupá po schodech do prvního patra, schodiště je vybaveno ozdobným litinovým zábradlím, v ohybu schodiště vybaveném černou kovanou secesní lucernou z devatenáctého století, dnes už nepoužívanou. Vzadu vede průjezd na dvůr, oddělený trojdílnými vraty, zasklenými  tabulemi skla s leptanými ornamenty. Skla byla stářím a vypadaným tmelem uvolněna, takže při  průvanu, nebo větru nepříjemně drnčela…

Venku se zvedl náhlý poryv větru, rozehnal cáry mlhy a rozhýbal temná chapadla stromů. Hlasitě prostestovala a vzpínala k trochu světlejšímu nebi, jakoby žalovala. Kdesi vzadu v domě bouchly dveře a skla v zadních vratech se rozdrnčela. Bylo to strašidelné, chyběl už jen starý decentní bělovlasý sluha v livreji, s licousy  a s trojsvícnem se zapálenými svícemi. V některých detektivkách bych  teď měl nad schodištěm objevit pána domu s dýkou v hrudi a se známkami několikanásobného zavraždění. Zachvěl jsem se. V podvědomí jsem slyšel zcela zřetelně smutnou hudbu z horrorových filmů. Ale až na poryvy větru zvenku zde bylo ticho, jen to bouchnutí dveří zaznělo jako rána z děla. Rozpačitě jsem učinil těch několik kroků po schodech ke svému bytu. Chybí tu už jen ta černá kočka (ač černovlasou a dvounohou bych v této chvíli docela uvítal)..

Než jsem vsunul klíč do zámku bytových dveří, otočil jsem se. Strnul jsem. Malá dvířka, vedoucí do tmavého sklepa na druhé straně průjezdu se pomalu otvírala! V černém obdélníku vstupu do sklepa se objevila ruka se svíčkou, pak se na mě zašklebila tmavá tvář. Zděšeně jsem vklouzl do svého bytu, zamkl za sebou a opřel jsem se zády o dveře. Krve by se ve mně nedořezal, třásl jsem se jako osika ve větru. Otřel jsem si opocené čelo a několik minut jsem tam tak stál, než jsem se vzpamatoval…

Pak jsem si uvědomil, že muž ve sklepě byl domovník Voráček, patrně byl přikládat v kotelně . Jsem já to strašpytel! Za to můžou ty horrory! Už na to nebudu koukat!

Jiří Suchý svého času v jednom ze svých monologů prohlásil: „Lidová moudrost praví, že pro strach má mít člověk uděláno. Co má mít uděláno, to lidová moudrost jaksi nepraví..Takže- ať si každý pro strach udělá, co chce, jen když má uděláno!“ Nevím, co má pro strach uděláno moje žena. Léta jsem jí chodil po odpolední směně naproti k vrátkům, protože cesta k našemu domu je výše popsaná. Za každým temným stromem může čekat skrytý násilník, vrah, nebo znásilňující úchyl… Po letech se bát přestala. Prý- když ji bude chtít někdo znásilnit, zajásá a zvolá „Hurá!“ – a úchyl zděšeně prchne..

Jiný druh strachu jsem zažil já, když jsme s kamarádem Jirkou stanovali ve vodáckém kempu v Sušici. Kemp je umístěn v těsném sousedství ocelového železničního mostu přes Otavu. Po parném letním dnu se v noci přihnala silná bouře. Blesky křižovaly oblohu jako silvestrovský ohňostroj, mlátily do země v kempu, přitahovány železničním mostem, jako zběsilé, do toho se přidal silný liják, takže jsme za pár minut plavali ve spacích pytlech jako na rybníku- ještě, že jsme měli nafukovací matrace. Mlčeli jsme, vzpomínajíc na své blízké v dalekém Kolíně a představovali si, jak v tiché letní noci pokojně spí ve svých pohodlných ložnicích. I když jsme ateisté, přemýšleli jsme o věcech posledních a opravdu jsme se snad poprvé v životě opravdu báli. Bouře trvala celou noc, až k ránu se odhodlala odejít, ráno svítilo blahodárné slunce, lidé vylezli ze stanů a sušili na šňůrách mokré spacáky a zavazadla, vařili si čaj a počítali škody. Nikdo nebyl kupodivu bouří poškozen, jen jeden stan byl pobořený a stál silou vůle na jedné tyči. Podle zardělých tváří a šťastného úsměvu mladé dívky, která se slastně protahovala na slunci a provinilého výrazu mládence, který s ní stan sdílel, jsme usoudili, že bídný stav stanu nezavinila bouře….Ti dva prostě měli opravdu pro strach uděláno…