Černá věž

Ve věži byla tma, jen malými okénky prosvítalo z venku trochu světla. Prastaré kamenné zdi byly na dotek vlhké. Přidržovali jsme se rozviklaného zábradlí a stoupali po vrzajících dřevěných schodech vzhůru. Schodiště končilo ve druhém patře věže, byla tu jakási místnost, dříve prý obydlí strážného, teď zde bylo naházeno nejrůznější harampádí, pokryté tlustou vrstvou prachu. Výše bylo možno stoupat pouze po nedůvěru budících zpuchřelých žebřících …

Restaurace byla přeplněna. Místo k sezení jsme nenašli, naopak, mnoho lidí si přineslo židle z vedlejšího, nepoužívaného, teď v zimě nevytápěného salonku. Mezi lustry pod stropem se převaloval opar mlhy ze stovek vykouřených cigaret. Číšník v bílé, pod paží a na zádech propocené košili nestačil nosit tácy s pivy. Sem tam někdo prokládal pivo i něčím silnějším a místnost plnil rozverný halas. Zvenku do místnosti širokými okny nakukoval temný večer.

Postávali jsme s půllitry v rukou v uličce vedle výčepního pultu a klábosili o všem možném, vnímali teskné melodie, které kdosi u rohového stolu pod televizí vyluzoval na tahací harmoniku.     „Stejně už to není to, co bejvalo!“ kolébal se se sklenkou v ruce starý Korejs, „tady to ještě jde, ale ve většině hospod, když se začne zpívat nebo hrát na harmoniku, tak vrchní je jak nepříčetnej, hned ho okřikne, nevím co jim na tom vadí. Když jsem byl mladej, hodně se hrálo na kytaru, to teď skoro vymizelo, zpívali jsme trampský písničky. Nebo ta harmonika – to přece k hospodě patřilo jako utopenci, pivo a térovanej žlábek na záchodě…!“ „Teď si všichni hrajou na velkej svět“ procedil Čenda, mhouře oči před dýmem cigarety, kterou tiskl v koutku úst, „samá kytka, obraz, dekorace, pivo drahý jak v Budapešti a i na záchodě hraje rádio…“

Vláďa už drahnou chvíli přešlapoval z nohy na nohu: „Já musím urychleně na hajzl, podrž mi to prosímtě!“- vrazil mi do ruky svůj půlčík a odběhl. Položil jsem jeho pivo na nerezovou desku výčepního stolu. „Teď je všude plno podvodníků, každej jenom hrabe a hrabe..a přitom okrádá slušný lidi..“ odfoukl Petr pěnu z piva stranou. „Já jsem tuhle v noci nemoh spát, tak jsem zapnul televizi, byla tam soutěž o prachy. Bylo to lákavý, hrálo se o dost velký peníze, tak jsem tam zavolal. Jo jistě- všiml jsem si, že je to zpoplatněný volání za sedmdesát korun za minutu, ale řikal sem si, že to můžu dát, vyhraju daleko víc. Jenže hned jak to tam zvedli, začali mi dávat otázky, chtěli odpovědi na blbiny, jako třeba jestli je Christina Aquilera herečka, tak jsem to okamžitě položil. To by mě stálo za telefon víc, než bych vyhrál, bůhví jak dlouho by to natahovali, než by mě přepojili do té soutěže, jen aby ten hovor trval co nejvíc minut, a každá za sedmdesát- a víte, že za tu vteřinu, co jsem tam byl, mi těch sedmdesát kaček hned odpočítali?“ Petr se odmlčel, levou rukou si vytáhl cigaretu ze rtů a pravačkou se mocně napil piva.

Vláďa přiběhl z chodbičky, drže se za břicho. „Vono tam je zamčeno! Pane vrchní! Půjčte mi klíč!“ – a znova odběhl. „Dneska je vůbec všechno o penězích“ odtušil Čenda, „nikdo ti žádný nedá, ale všude je na tobě chtěj!“  „To bylo vždycky, prachy vládnou světu. To nezmění žádná vláda ani žádnej systém“ zabručel Korejs. „A nejenom to. Historie lidstva je strašně smutná věc, moje dcera to studovala. To je ošklivý čtení, sem tam jsem jí do toho nakouk. Vždycky šlo o to, mít nad druhýma moc, je to samá válka, vraždění, hromadění majetků…Nemyslete si, že Němci byli jediní gauneři v historii! Císař Vespasianus – aspoň myslím, že to byl on – po dobytí Judeje přivedl do Říma triumfální průvod tisíců zajatých žen, dětí a starců a všechny je nechal shodit ze skály do propasti..a to se o starém Římu říká, že Nero byl zvíře, oni byli všichni stejní…!“

Z chodbičky opět vyběhl Vláďa, už zpocený. „Není tam papír!“ Popadl ze stolku u zdi hromádku ubrousků a znova odběhl.

„Kluci, vsaďte se, že vylezu na Černou věž!“ přiběhl odkudsi Oskar, „voni mi to u mýho stolu nechtěj věřit!“ „Ty vole, kam bys tam lez, ještě spadneš a já budu muset dávat padesátku na věnec!“ odtušil pohrdavě Petr. „Tak schválně! O pětistovku, že tam vylezu! Ráno, až za světla, teď potmě ne, to je jasný!“ Oskar hrábl po Vláďově pivu, ještě odstaveném na pultě a omočil v něm rty. „Ráno v devět jsem u věže! A sáhnu si nahoře na ten zlatej kříž!“ …a odběhl.

„Ono není potřeba jít až tak daleko do historie“ navázal jsem na přerušený předchozí hovor, opřel jsem se o stěnu pod cedulkou s ceníkem lihovin. „Dnes lidi oslavujou Napoleona a Nelsona a nikdo si neuvědomuje, že to jsou zločinci, kteří nahnali na smrt statisíce nevinným mladých lidí, a to ještě nemluvím o škodách a zvěrstvech, který jejich armády spáchali na bezbranných vesnicích. Kutuzov nebyl o nic lepší. Prostě kde zavládnou uniformy, tam jde ruku v ruce smrt a zmar. Lidstvo by už konečně mělo dostat rozum, ale jak vidíš, Arabové jsou jak sršni a Amíci taky pořád musí někde válčit…jsme nepoučitelní!“ „Ty mluvíš jako kniha, kam na to chodíš?“ smál se Petr, „dneska se ví hlavně o Hitlerovi, dokonce je i pár cvoků, co ho oslavujou, to už vůbec nechápu!“ „Co nechápu, to je dnešní trend, že Hitlera a jeho vrahouny přirovnávají ke komunistům. On komunisty pronásledoval skoro stejně jako Židy, vyvolal největší válku v historii, má na svědomí dvacet milionů obětí, vraždil děti v Osvětimi v plynových komorách po desetitisících – přečtěte si něco od Lutsiga, ten to líčí se všema detailama – a i když komunisti v padesátých letech udělali spoustu malérů, protože je k tomu nutili sovětští „poradci“, popravili Horákovou a Slánského, tak jejich hlavní program je boj proti chamtivosti a aby se chudým žilo lépe, žádnou válku nevyvolali, naopak hlásali mírový program - prostě je to naprostý protipól a srovnávat se to nedá!“ „Ale dělali to blbě, násilím, to se zapomenout taky nedá..“ zabručel Korejs.

Vláďa se vrátil, teď už klidný, odevzdal klíč výčepnímu : „Nesplachuje to!“ Popadl z pultu svůj půllitr s pivem, z kterého už upil Oskar, a zhluboka se napil. Vrchní se natáhl k vypínači nad výčepem a spustil větrák. Roztočil další řadu pěnivých piv a podal čerstvě natočený džbán chlapci, který čekal před pultem. „Pozdravuj tátu a že už se tady u nás dlouho neukázal!“ A chlapi u stolku pod televizí spustili s harmonikou unisono „Stavěli tesaři zedníkům lešení“ Zaplatili jsme a šli domů.

Vyšplhali jsme se na horní podlaží. V klidu a tichu zde odpočívaly tři bronzové zvony, celá léta nepoužívané a pokryté vrstvou mastného prachu. Oskar je opatrně obešel a otevřel vikýř na střechu. Do prostoru vniklo slunce a ozářilo staleté trámy. Částečky prachu jako jemná mlha poletovaly mezi zvony jako tajemné záclony. „Oskare, ty pitomče, nechceš si to ještě rozmyslet? Víš co je to za vejšku?“ Vyklonili jsme se otvorem ven, šikmá střecha prudce spadala dolů do propasti. Dole na náměstí bylo možno vidět malinké postavy Petra a starého Korejse, včerejší hosty z restaurace od Oskarova stolu a pár zvědavců, měli hlavy zakloněné vzhůru, jako kdyby očekávali zatmění slunce. Oskar se vyhoupl na střechu, chytil se drátu hromosvodu a šplhal vzhůru k zlatému kříži. Zdola bylo možno zaslechnout slabý potlesk. Zpotil jsem se. Jestli ten debil spadne, tak….

Oskar triumfálně objal kříž, musel jsem se hodně vyklonit, abych na něj viděl. Jednou rukou se držel, druhou zdvihl nad hlavu a zvolal jako Jaromír Hanzlík „Rakouský voják opět zvítězil“. A sjel po hromosvodu dolů k okénku vikýře, tam mu na hladké střeše podjely nohy a jen zázrakem se na poslední chvíli zachytil konečky prstů za okraj okénka, s funěním se vytáhl nahoru a celý umazaný se s úsměvem vtáhl dovnitř. „Tak – pětistovka je doma! Já vám dám, že tam nevylezu!“  Nevím, jak jsme slezli po chatrných žebřících a vrzajících schodech dolů, a když jsme vyšli malými dvířky do slunečního svitu na dláždění náměstí, podlomily se pode mnou nohy a svalil jsem se jako špalek.