Tam na horách, tam je čistej vzduch...
Včera večer bylo v chatě veselo. V jídelně, obložené hnědými lakovanými trámy se pod stylovými lustry konal seznamovací večírek. Víno teklo proudem, Honza Baur hrál na kytaru, kluci se předháněli v duchaplných i „duchaplných“ vtipech, holky ukusovaly chlebíčky a jednohubky a škytaly smíchy-prostě večírek jak má být. Pozdě v noci jsem se s pomocí jisté Hanky dopotácel do svého pokoje, Hanka tam zůstala se mnou a …..světla zhasla a noc snesla nad krajinu milosrdnou tmu….
Zářivé ráno nás přivítalo v lyžárně. Plni elánu a nadšení jsme mazali skluznice lyží vosky, přezkušovali pevnost vázání a obouvali těžké, neforemné a nepoddajné lyžařské boty. Hory svítily svěžím ránem, protější bílá stráň byla sem a tam poseta starobylými dřevěnými chalupami s bílými čepicemi střech, z komínů poklidně stoupal kouř. Kdesi dole mezi kopci, skryto našim očím se probouzelo městečko. Vyjeli jsme na lyžích do slunečního jasu bílou stopou a husím pochodem z plácku před chatou, odbočili na lesní cestu a šplhali úzkým průsekem vzhůru k pláním. Slunce tvořilo na sněhu černobílé kresby stínů stromů. Za sebou jsem slyšel tiché funění plnoštíhlého Viktora a přede mnou se červeně míhaly rukávy Honzovy větrovky. Lyžařskými hůlkami obtiskoval do bílé pokrývky sněhu kulaté obtisky s křížky uprostřed. Kdesi vpředu bylo slyšet hlasitý smích. Kluci tam opět tropili nějaká alotria k pobavení dívek. Obdivoval jsem je- sám jsem se už potil a sotva dýchal. Cesta vedla dál stále lesem do kopce a zdála se být nekonečná a stále strmější. Lyže, ta protivná překážející prkna, vážily víc a víc. Začal jsem přemýšlet o záhadě, co se na TOMHLE tolika lidem líbí. Nejraději bych se otočil a vrátil se do pohostinného šera jídelny v chatě na sklenici piva…
Konečně! Les na obou stranách cesty se rozestoupil a nám se otevřel pohled na širokou zasněženou stráň. Sláva! Vede to dolů! Vašek vyrazil první, elegantními obloučky brázdil svah, hůlkami mávaje podle těla. Hluboko pod námi se vinul tmavý had silnice, právě po ní projížděl žlutý autobus, pastelově kontrastoval s bílou krajinou a skla oken se blýskala v slunci. Rozjeli jsme se postupně ze stráně za Vaškem. Teď se mi to teprve začalo líbit! Lyže klouzaly a řítily se se svištěním strání, vítr mi hvízdal kolem uší, adrenalin začal působit. Zvedl jsem hůlky nad hlavu a radostně halekal. „Jedůůů!“
Ale ouha! Radost netrvala dlouho! Svah byl místy pokryt ostrůvky ztvrdlého starého a zmrzlého sněhu, kluzkého jak led, nebo jako falešní lidé. Jeden takový ostrůvek jsem v rychlosti přehlédl. Na lyžích není člověk nikdy dost opatrný. V jediném okamžiku se mi lyže rozlétly do stran a katapultovaly mě nejprve do vzduchu, pak tvrdě do sněhu, kde jsem se několikrát překulil i s lyžemi, než se pravá uvolnila z vázání a samovolně sjela ze stráně, minula o chlup jedoucí autobus a skončila na druhé straně silnice zapíchnuta do závěje. To je nadělení! Co teď? Stoupnul jsem si- totiž chtěl jsem si stoupnout na levou lyži, ale sotva jsem přenesl váhu na pravý kotník, zařval jsem a opět padl do sněhu. Kotník zabolel, jako kdyby mi do něj napíchali tisíc jehel. Zpotil jsem se. Ostatní už dávno zmizeli z dohledu i z doslechu, musím si pomoci sám. Ještě, že mám ty hůlky! Opatrně, abych se nedotkl vymknutého kotníku, jsem se jejich pomocí vysoukal do vertikální polohy a pomaloučku jako invalida jsem se sunul vzhůru plání.
Nevím, jak dlouho jsem si hrál na Meresjeva. Doplazil jsem se do chaty z posledních sil. Všechno zlé má ale taky svá plus. Následoval nejkrásnější týden mé horské dovolené. Zatímco ostatní se trápili na sjezdovkách s lyžemi, já jsem ležel v teple a pohodlí na lůžku v horské chatě, přes den téměř prázdné a klidné, jen dole v kuchyni bylo slyšet cinkot nádobí a vůně připravovaných pokrmů stoupala až sem nahoru ke mně. Večery jsem trávil ve veselé společnosti v jídelně a hezká mladá ošetřovatelka mi přes den chodila vyměňovat octan a převazovat bolavý kotník. Spřátelil jsme se, Magda mi nosila knížky a zjistila, že má stejný vkus na autory jako já, někdy přinesla i láhev vína, popíjeli jsme a povídali o životě. Kotník přestal bolet, ale já jsem to nepřiznal- nechtěl jsem se připravit o její přítomnost. Na konci pobytu, když už jsme balili zavazadla a svlékali povlaky lůžek, se přiznala, že o tom ví, ale i jí je v mé přítomnosti hezky a tak mlčela a dál mě chodila ošetřovat. Zasmáli jsme se tomu. Po návratu do Hradce jsem na ni počkal u dvířek autobusu. „Magdičko, co bys tomu řekla, kdybychom se setkali? Počkám na tebe zítra v sedm večer u divadla, chceš?“ a sluníčko svítilo do oken domů mnohem krásněji, než když jsme odjížděli, celý svět se usmíval a zvlídněl…a pak nastala úplně jiná kapitola…
Pavel Kopáček
Až budu tátou
„Až budu tátou, tak tady všechny ty lesy vykácím!“, hudroval sedmiletý Pavlík, když celý utrmácený v letním horku musel s rodiči a strýcem sbírat malinké lesní jahody. Strejda z nich potom doma udělá báječnou jahodovou pěnu, po které se Pavlík může utlouci, ale když je má sbírat...a když ono to trvá tak dlouho! A slunce nemilosrdně pálí, Pavlíkovi se lepí žízní jazyk na patro... A doma zahálí elektrický vláček, který doopravdy svítí a houká, a ve vilce přes ulici čeká Standa Hořejšů, s kterým se tak nádherně hraje na cirkus! A na loupežníky a partyzány! Pavlík hlasitě reptá, až ho maminka musí napomínat. „Když nebudeš sbírat, strejda ti pak z té dobré pěny nedá ani líznout!“ To zabralo. A tak Pavlík urputně rve ty protivné mrňavé červené kuličky (a polovinu jich přitom sní..) Dospělí se na sebe po straně culí. Pavlíkův výrok o pokácených lesích ještě po letech bude bavit společnost...
Pavel Kopáček
Slunce, voda, vzduch, léto....
Jsme u moře už třetí den. Počasí nám přeje, azurové nebe je bez mráčku a voda báječně teplá. Sedíme ve vodě na mělčině u pláže a necháváme se přelévat vlnami, které s železnou pravidelností dorážejí na pobřeží. Nad starobylým přístavním městem se na vysoké skále tyčí kamenná pevnost ze šestnáctého století, prý na obranu před piráty. Pozorujeme obrovské lodě v dálce na obzoru a obdivujeme odvážlivce, kteří se nechávají táhnout motorovým člunem, takže padák, který mají upevněný na těle je vynese vysoko do zářivého nebe nad zátokou.
Pavel Kopáček
Léto budiž pochváleno - Letní povídka
Prožíváme prázdninové období celou duší devíti let, lítáme po rozpáleném městě, lížeme zmrzlinu, kornout za korunu šedesát, velkou za dvě dvacet, prolézáme s kamarády stráně za městem nebo smáčíme nohy v kašně v parku, někdy taky s kamarádem Jardou pácháme bombové útoky pomocí skleničky s práškem do pečiva a trochou vody....a ve středu a v neděli chodíme se sestrou Ankou na pohádky do kina na odpolední promítání pro děti.
Pavel Kopáček
Pro strach má mít člověk uděláno
Na kostele odbila půlnoc. Ulice byla tmavá, chuchvalce mlhy se převalovaly nízko nad zemí, jen místy chabě svítily ostrůvky bledého světla pouličních lamp, matně pronikaly mlhou a tvořily osamělé kruhy kolem stožárů. Smutné holé větve stromů připomínaly pařáty kostlivce. Klapot mých kroků se hlasitě nesl tichým prostorem. Chvílemi jsem měl nepříjemný pocit, jako kdybych za sebou slyšel ještě jedny kroky. Zastavil jsem se a kroky ztichly. Když jsem ale po krátké chvíli pokračoval v chůzi, ozvaly se znovu. Mimoděk jsem zrychlil, kroky též, znovu jsem se zastavil , kroky ustaly. Teprve později jsem si uvědomil, že se to zvuk mých vlastních kroků odráží od stěn okolních ztichlých a tmavých domů, zdvojil se a děsil osamělého nočního chodce. Oddychl jsem si úlevou a zasmál vlastní naivitě. Jsem já to ale blbec...
Pavel Kopáček
Na pohřbu
Přestože byl krásný letní den, slunce jásavě barvilo červeň střech domů v Hřbitovní ulici, i zeleň, obklopující náhrobky městského hřbitova, bylo zde smutno. Hloučky pozůstalých spolupracovníků a přátel muže, který se dnes loučí s tímto světem, aby navěky odpočíval v tom druhém, záhadném a podivném, z kterého se ještě nikdy nikdo nevrátil, postávaly na asfaltovém prostranství před širokým schodištěm, vedoucím do obřadní síně. Zahlédl jsem mezi davem několik známých hlav, s trochou obtíží jsem se prodral zástupem lidí a poplácal po zádech kamaráda Mirka: „Tebe taky je vidět jenom na pohřbech! Co pořád děláš?“ Přítel zamžoural za silnými skly brýlí. „Jé, to jsi ty? Tebe bych tady nečekal! To víš, důchodce, já jinak nikam nechodím, abych chodil do hospody jako zamlada, na to mi důchod nestačí...a co ty? Pořád chodíš topit? Cože- promiň, já už taky blbě slyším...tak ty už seš taky v důchodu? To to letí, to to letí...ale vůbec na to nevypadáš..“
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
Co v EU prosadili čeští europoslanci? Nabíječky i Erasmus, připomínají se
Premium V Bruselu a Štrasburku proběhlo v týdnu velké loučení. Ve stávajícím složení se totiž europoslanci...
Děti na Haiti cestou do školy překračují mrtvoly. Misie z USA líčí praktiky gangů
Premium Od spolupracovnice MF DNES v USA Co mi vyprávěli po telefonu známí z Haiti, k nimž tam jezdím: školy a obchody se řídí podle toho,...
Zastřelili ho, pomočili a pověsili. Jak vznikla fotka mrtvého Mussoliniho
Seriál Doufal, že uteče a i s milenkou dožije v bezpečí. To by se však víc než dvě dekády nesměl chlubit...
Hamás zveřejnil video Američana a Izraelce unesených v říjnu loňského roku
Palestinské hnutí Hamás v sobotu zveřejnilo video zachycující dva z rukojmích, které uneslo při...
- Počet článků 218
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 764x