....A už to zase nastává...

  Ráno za oknem padal sníh, ale doma bylo útulno a teplo. Otevřenými dveřmi z kuchyně zavoněla bílá káva, maminka připravovala snídani, bylo slyšet cinkání lžiček a talířů. Sestra Vendula na protější posteli dětského pokoje už se také probudila, protáhla se a zavrněla. „Dneska je Štědrej den!“

Vyskočili jsme oba jak na drátku. Vběhli jsme do ložnice, kde tatínek ještě ležel na svém lůžku a slastně se protahoval. „Dobré ráno!“ zavolal na nás potěšeně, „pojďte ke mně děti!“  Tohle jsem miloval. Lehli jsme si k tatínkovi pod peřinu, každý z jedné strany, přitulili jsme se k němu a on nám předčítal z knížky pana Karafiáta o Broučcích. Takto jsme trávili vzácná rána každou neděli a měli jsme to rádi. Dnes jsem se ale neklidně vrtěl a ani Vendula nebyla ve své kůži. Tatínek po několika větách přestal číst. „Co je to s váma děcka?“ ptal se udiveně, ale v očích mu hrálo pochopení, „Kdy už přijde Ježíšek!“ ptal jsem se nedočkavě. Tatínek se zasmál. „To se ještě počkáš! Ten chodí až večer, až když je tma. On nechce, aby ho někdo viděl, víš?“ „A jak Ježíšek vypadá?“ ptala se Vendulka, „jako Santa Claus, nebo jako Děda Mráz?“ Maminka nakoukla z kuchyně. „Pojďte jíst bando, jak dlouho se chcete válet?“ volala se smíchem. Tatínek se posadil na pelesti a v pyžamu vypadal trochu směšně.Rozcuchané vlasy mu tvořily kolem hlavy našedlý věneček.  „Ježíšek? Ani  jako jeden z nich. To jsou dědci s bílejma fousama! Ježíšek je miminko!“ Vstal a stáhl si pyžamové nohavice, které se mu vyhrnuly až nad kotníky, do správné polohy. „A teď mi na chvíli dejte pokoj, musím se umejt, oholit a obléknout. A vy taky běžte do koupelny! Takhle by se vás ježíšek lekl a utekl by i s dárkama..!“

Vendulce to nedalo. Vykoukla z koupelny s pusou plnou pěny ze zubní pasty, v ruce kartáček: „Tatí a jak může takové mimino nosit takové fůry dárků? Vždyť neumí ani chodit!“ Ušklíbl jsem se. „Posílá to poštou, ty huso!“ „Mami, ať mi nenadává!“ zavřískala drahá sestřička, pohodila zubní kartáček na umývadlo a honila mě kolem koupelny. Smál jsem se. „Huso, huso…!“ „Tak dost!“ zasáhl rázně tatínek, „nacákali jste tady jako kachny. Vendo, ty to utři a ty si opláchni obličej a oba šup do kuchyně, nebo vám vystydne snídaně! A přestaňte se hádat aspoň na štědrej den!“ Tak jsme tedy vyšli svorně z koupelny, tatínek už byl oblečený a tak nějak slavnostní, voněl pitralonem, maminka dala na stůl vánočku a bílou kávu, v koutě kuchyně plaval v neckách, přinesených sem specielně za tímto účelem ze dvora kapr, jezdil od jedné strany necek na druhou, občas mrskl ocasem a vycákl trochu vody na lino, a maminka kolem vany nastlala hadry. „Už toho kapra musíš zabít, nadělá tady vody jak když se protrhne přehrada!“  A z rádia zněly koledy a vánoční písně, na kamnech voněla purpura a všechno bylo tak nějak prozářené…. Po snídani tatínek přinesl z balkonu smrček, postavil ho do stojanu v obývacím pokoji a z půdy snesl velkou krabici s ozdobami a řetězy. To byla naše chvíle. Tatínek zasadil na špici stromu skleněnou hvězdu a pak už nás s Vendulou nechal, ať strojíme. Pustili jsme si k tomu v televizi pohádku O statečném kováři. A kamna hřála, ozdoby cinkaly a šustily, maminka přišla natáhnout elektrické svíčky a za hodinku byl stromeček v plné kráse připraven na večer. Pak už se do pokoje nesmělo. Venku přestalo sněžit, vyběhli jsme ven a stavěli v zahradě sněhuláka. Tatínek vyhrabal v garáži starý klobouk, ve kterém opravoval auto a maminka nám dala velkou mrkev na to, abychom sněhulákovi udělali nos. Pak jsme s dětmi sousedů uspořádali kuličkovou bitvu, takže nás maminka musela kompletně převléknout z promočeného oblečení a sušit oděv na topení.  A Štědrý den pokračoval, po obědě jsme šli na procházku, bez maminky, která v kuchyni smažila řízky z kapra, potkávali jsme jiné tatínky s našimi spolužáky, přáli jsme si veselé Vánoce a tatínkové pili u zasněženého kiosku na náměstí svařené víno, a pak už se stmívalo, rozsvítlily se pouliční lampy a v oknech blikala světélka elektrických stromečků, andělů a hvězd, sem tam už okny prosvítal i rozsvícený vánoční stromek. Opět začal padat sníh a vločky se třpytily, mrkaly a tančily ve světlech lamp. Tahali jsme tatínka za kabát, abychom už šli také domů, smál se, popadl nás za ruce a šli jsme. Doma bylo teplo, na stole v kuchyni svítil sváteční servis na parádním ubruse, zářily svíce a naleštěné sklenky. Kouzlo štědrovečerní večeře dovedu ocenit až dnes. Tehdy jsme byli netrpěliví, aby se už šlo ke stromečku, že už tam Ježíšek jistě byl! Večeře se táhla celé věky. Konečně se tatínek napil naposledy bílého vína, otřel si ústa a prohlásil: „Tak já se teda jdu podívat, jestli už tam ten Ježíšek byl. Jestli uslyšíme zvoneček, tak tam už budeme moci jít…“ A šel, a za chvilku se z pokoje ozvalo jemné cinkání, vběhli jsme div nevyrazili dveře- a tam zářil a svítil barvami stromeček, světla se odrážela v lesklých koulích. Tatínek ještě zapaloval prskavku, v oknech pokoje blikaly barevné světelné řetězy a všechno bylo tajemné a krásné. A já jsem bral z hromady dárků pod stromečkem jednotlivé balíčky a předával obdarovaným, a všichni byli dojatí a šťastní, z rádia do toho zněly koledy. Maminka měla zvlhlé oči, všichni jsme se políbili a zazpívali koledy společně s dětmi z rádia…

Pak už se rozsvítilo velké světlo v lustru, vybalovaly se dárky, na zemi rostla úctyhodná hromada zmuchlaného balícího papíru, prohlíželi jsme knížky, hračky, já dostal hodinky, Vendula novou panenku, co umí mrkat očima. ..a zapnuli jsme televizor a dívali jsme se na Tři oříšky pro popelku, všem nám bylo krásně a tak nějak slavnostně, v kamnech prskala polena a svítila zasklenými dvířky do pokoje, bylo teplo a my jsme svorně seděli v pohovce, mlsali cukroví, dospělí popíjeli víno a všem nám bylo spolu dobře. Byl Štědrý večer.