Malé adventní zamyšlení

Vánoce jsou za dveřmi. Každý rok prožívám tento čas v jakémsi citovém rozpoložení, které ve mě vyvolává sentimentální nálady. Přemýšlím o dočasnosti našeho pobytu na tomto světě a na povrch mých myšlenek logicky vyplouvají vzpomínky na šťastná léta dětství. Nebylo sice ve všech aspektech tak úplně ideální, ale na ty horší věci se rádo zapomíná. Vzpomínám často na otce a myslím na to, jak mu asi je tam nahoře, kam odešel už před mnoha lety a už se zvolna s přibývajícími křížky připravuji na to, že se tam s ním zase setkám.

Táto, děkuji ti za léta mého raného mládí, kdy jsi mě bral na procházky, na výlety i do historické budovy tělovýchovné jednoty, kde jsi byl činovníkem. Prolézali jsme ten prastarý dům od sklepů po půdu a objevovali zapomenuté poklady, hráli v kuželně, když tam zrovna nikdo nebyl, kuželky, cvičili ve velkém sále na kruzích a bradlech- to mě bavilo, když to bylo potají. Pak jsi mě přihlásil na hodiny cvičení v družstvech a rázem mě to bavit přestalo…Byl jsi se mnou, když jsem šel poprvé do školy, byl jsi se mnou, když jsem musel jít do nemocnice, vyslechl jsi mé starosti a nářky a dovedl jsi je zahnat hřejivým slovem…A každou neděli po obědě jsme se sešli, já, sestra, brácha, maminka i ty, se spřátelenou rodinou a pořádali výlety do Štítarského údolí, k polepskému vodopádu, do lesoparku v Borkách nebo k rybníku Peklo. Jindy jsme sedli na vlak a jeli i do vzdálenějších míst- na zámek Žleby, do Kutné Hory nebo do konárovických lesů na houby. Byly to krásné časy. V horkých letních dnech jsme popadli nafukovací kruhy, deky a plavky a jeli na koupaliště Na drožďárně nebo u Tří Dvorů, učil jsi mě plavat a dával jsi bedlivý pozor, když jsme my děti dováděli ve vodě, nebo sjížděli po skluzavkách. Pak jsme seděli na dece, mokří jako hastrmani, celí studení, tak jsi nás balil do osušek a pak nám vybalil svačinu, kterou nám na cestu připravila doma maminka. Dívali jsme se na odlesky slunce ve vodě a na děti, které tam s výskotem skákaly, řádily a šplouchaly, některé skákaly do vody po laně, přivázaném na kmeni olše, nahnutém nad hladinu. Chtěl jsem to zkusit také, ale nedovolil jsi mi to. Večer jsme jeli na kolách domů a bylo nám nádherně. Ty dny jsem usínal příjemně unavený a šťastný. Jednou- snad to bylo o Vánocích- jsme my děti dostaly po obědě čokoládu. Snědl jsem svou tabulku nedočkavě na posezení, na rozdíl od staršího bratra, který jen zvolna a labužnicky ukusoval, vychutnával a dělal nám- mě a sestře- chutě. Nechával si malý zbytek čokolády na pozdější dobu a žárlivě si ji hlídal, až do okamžiku, kdy se pro něco otočil od stolu. Rozhlédl jsem se a CHRAMST! Celý ten kus čokolády jsem si nacpal do úst, div jsem se nezadusil …následoval hrozný řev, brácha mě chtěl zabít (nebo to alespoň dnes tak interpretuje), ale ty jsi mě chránil tehdy svým tělem před útoky rozzuřeného bratra a maminka mě pohladila a něžně prohlásila, že jsem malej, tak ať mě nechá být…zlatá maminka! Tu čokoládu mám dodnes na programu rodinných debat a vzpomínek, když se s bráchou občas sejdeme.

A pak už nastala školní léta. Chodil jsi na třídní schůzky, vozil mě do Prahy k lékařským vyšetřením, když jsem měl zdravotní potíže a když maminka zrovna nemohla, a pak jsme spolu navštívili některý věhlasný pražský podnik, kdy jsem si připadal dospělý a důležitý, protože jsem seděl vedle tebe u stolu, pil jsi pivo a já nějakou sladkou limonádu, a potom jsme se na Staroměstském náměstí spolu dívali na orloj. Koupil jsi mi pohlednici s otáčivým papírovým kotoučem. Když se s ním točilo, objevovali se ve vystřižených okénkách namalovaného orloje svatí, a já jsem si s tou pohlednicí ještě dlouho potom doma hrál. Doma se se mnou po večerech učila více maminka, ty jsi na to moc nebyl, zrovna tak jako já nemám jakousi schopnost učit se s mými dětmi, ale tehdy v nerozumném dětství jsem tě měl raději než mámu, protože jsi mě netrápil s matematikou….

Dospíval jsem, věnoval jsem se s kamarády různým koníčkům, některé jsi nerad viděl a doma docházelo k puberťáckým konfliktům. Dnes se stydím za to, jak jsem se na tebe někdy utrhoval a odporoval ti, a nevím, jak bych se ti dnes za to omluvil. Začal jsi mít zdravotní potíže, které se brzy rozrostly ve velmi vážnou nemoc. Nemohl jsi číst, špatně jsi udržel rovnováhu, takže jsi v necelých šedesáti letech už musel chodit o holi a maminka tě vodila na krátké procházky kolem bloku. Tou dobou už jsem chodil do práce, tak jsi byl celé dny sám, bylo to pro tebe nesmírně smutné období. Zdravotní problémy přibývaly, vedle lůžka jsi měl krabici od bot, plnou krabiček s prášky, trápil jsi se pět let a nás velmi mrzelo, že nejsme schopni ti pomoci. Lékaři dělali co mohli, ale nezabránili tomu, že jsi nás v dvaašedesáti letech opustil.

Teď je adventní, předvánoční čas a já už nemohu udělat nic, než při štědrovečerního přípitku vzpomenout i na tvou památku. Děkuji ti táto za krásné dětství a těším se, že tě za nějaký čas tam na tom šťastnějším světě potkám.