Jak šel čas...

  Ta stará dáma seděla osamoceně na lavičce v zanedbané zahradě za letitým oprýskaným činžákem v centru města. Hluk z ulice sem dozadu už téměř nepronikl, byl zde až uspávající podvečerní klid. Slunce zapadalo a tvořilo na zdech a zábradlích starých zahradních altánů a schodišť s ozdobným litinovým zábradlím romantické stíny. Nad hlavou starou paní jako obrovský slunečník stínil prostor vysoký stříbrný smrk. Zírala teskně do prázdna a lovila z paměti vzpomínky…

„ Nikdy jsme nic neměli, pocházím z chudé venkovské rodiny. Skromné příjmy tatínka, vesnického ševce, na uživení rodiny nestačily, proto, hned jak jsem vyrostla, šla jsem do města do služby. Vykulená vesnická holka překvapeně zírala na vysoké domy, množství lidí, ruch v ulicích, výlohy obchodů, plné nevídaného zboží, kavárny, hotely a lesk, ale i bídu města. Já, která byla nejdál ve vedlejší vsi, když mě naši poslali s vajíčky…a když jsem míjela Boží muka, myslela jsem, že jsem na kraji světa, prožívala jsem ty cesty jako dobrodružství Robinsona Crusoe, hrdiny jediné knížky, kterou jsem měla pod polštářem ve své komůrce, jsem překvapeně pohlížela na město jako na krásný, vysněný svět, plný vymožeností na vsi nevídaných. A co teprve, když jsem vstoupila do tohoto domu! Tehdy zářil novotou, po schodištích pobíhalo množství služebnictva, panstvo se procházelo zahradou, plnou krásných cizokrajných stromů, vodotrysků, altánů, nejvíc mě upoutalo schodiště, vedoucí ze zahrady na balkon v prvním patře, opatřené litinovým zábradlím, ozdobeným lvími hlavami a umně vykovanými lístky, které se mísily se skutečnými listy psího vína, pnoucího se po celé délce zábradlí. A když průjezdem z ulice přijel černý kočár s broušenými skly v oknech a s čalouněnými sedadly, seběhli se hned podkoní a lokaj, kočí seskočil z kozlíku a otevřel dveře, z kterých vystoupil pan Bedřich. Srdce se mi zastavilo! Vysoký urostlý mladý muž v černém žaketu, kolem krku obtočenou sněhobílou dlouhou šálu a na hlavě vysoký lesklý cylindr…lidi, to byl fešák! Jak točil hůlkou s lesklou bambulí na konci místo držadla! Mohla jsem na něm nechat oči! Se zjevnou láskou poplácal koně po krcích a  než svižně zašel do domu, spočinul sametově hnědýma tmavýma očima na mě. Zdálo se, že se na okamžik zarazil, pak odešel, vydávaje cestou rozkazy služebníkům. Podlomila se pode mnou kolena.

Uplynuly dva roky. Pan Bedřich zmužněl, stal se z něho dokonalý muž, na kterého mnohá mladá žena  hleděla se zalíbením. Oslavila jsem skromně dvacáté narozeniny, pan Bedřich mi přinesl kytici růží a zase, jako už tolikrát za dobu, co jsem byla ve službě, na mě spočinul zvláštním, lesklým pohledem. Nikdy ani slovem nenaznačil, že by snad měl nějaké jiné úmysly, než běžné denní rozkazy. V zimě jsem zametala sníh na chodníku před domem, v létě zalévala květiny v zahradě, plela záhonky a starala se o úklid v komnatách. Měla jsem i několik kamarádek mezi děvčaty, a když jsme chodily pro vodu do kašny na Malém rynku, tolik jsme toho naklábosily! Dny šly jak na drátkách, čas ubíhal jak voda.

 O Vánocích v roce 1938 pan Bedřich onemocněl. Lékaři se střídali, bezradně krčili rameny, zkoušeli medikamenty, ale pan Bedřich scházel čím dál víc. Jednoho dne si mě dal zavolat. Divila jsem se, ještě nikdy mi neprojevil sebemenší pozornost, s výjimkou růží k narozeninám. Vešla jsem do jeho ložnice se smíšenými pocity. Venku padal sníh, v místnosti se polozataženými  závěsy bylo šero. V krbu plápolal oheň, u kterého si zimomřivě hřál ruce kněz Vondráček od sv. Bartoloměje.

„Zdeničko“ slabým hlasem mě oslovil pan Bedřich, „nikdy jsem se neodhodlal Vás oslovit, jste krásná a vypadáte nedostupná, ale od prvního okamžiku jsem Vás miloval….nechte mě prosím domluvit“ zdvihl ruku, když jsem otevřela ústa k námitce. „Když ještě žil nebožtík otec, nikdy by nesvolil k tomu, co nyní hodlám učinit. Chci Vás požádat o Vaši ruku. Já vím, že to zní jako v červené knihovně, ale já to myslím vážně. Miluji Vás celým srdcem a ač jsem měl mnoho možností, nikdy jsem nepohlédl na jinou. Kdybyste viděla, kolikrát jsem Vás pozoroval oknem, skrytý za záclonou, když jste pracovala venku v zahradě, kolikrát jsem nahlížel pootevřenými dveřmi do jídelny, když jste upravovala stůl a prostírala k jídlu…“ odmlčel se a já jsem zůstala stát u jeho lože jako opařená. Krásné tmavé oči s dlouhými řasami mu horečně svítily. V hlavě mi vířily myšlenky. „Bohatý muž si nikdy nevezme chudou holku, tolikrát už to bylo řečeno! Ale co když tohle je vyjímka? Co když mě skutečně má rád? Rodiče, kteří by mu do toho mluvili, už nemá…“

„Tohle není jen tak, pane. Dejte mi den! Zítra vám odpovím!“ zašeptala jsem. Kněz souhlasně pokýval hlavou. „Přijdu zítra touto dobou, pane Bedřichu“ řekl na odchodu, požehnal a zavřel za sebou tiše dveře.

Svatba se konala o týden později. Pan Bedřich ležel na svém lůžku, na kost vyhublou rukou svíral mou paži, když Otec Vondráček vykonal posvátný obřad. O dvě hodiny později pan Bedřich zemřel. Byla jsem vdanou paní bez manžela, ale zdědila jsem majetek, o jakém se mi nikdy ani nezdálo. Závist na sebe nadala dlouho čekat, služebnictvo dalo výpověď, zůstal jen komorník Josef a kuchařka Marie. Dům chátral, nestačila jsem ho sama udržovat a najít nové služebnictvo jsem si netroufala. Přišla válka, Němci mi dali celkem pokoj, jen do rodinné továrny nasadili německého správce a Marii sebralo gestapo, protože nějaká její teta z pátého kolene byla Židovka. Josef se objevil s hákovým křížem na rukávu a začal mi v mém vlastním domě rozkazovat. Zaslechla jsem jakési řeči, že prý v zatčení Marie měj tak trochu prsty… To jsou teda konce! Ale po válce kamsi zmizel, snad se bál pomsty českých vlastenců, kteří se s kolaboranty nijak nemazlili. Objevil se až po roce 1948, tentokrát s rudou hvězdou na brigadýrce. Přišel s ozbrojenou milicí zabavit mi dům i rodinnou továrnu. Prý tentokrát donášel pro změnu STB…Nechali mi jediný pokoj k obývání,  zbytek domu rekonstruovali na byty. Nejvíc mě deprimovalo, když vytáhli z čeledníku přepychový kočár s broušenými skly a nechali ho na dvoře napospas počasí. Déšť a sníh si brzy poradil s čalouněním i s kovovými součástkami. Bronzové lampy kdosi zcizil hned po válce. Když pomyslím, co by za takový kočár dnes kdejaký sběratel dal! Časem se na dvoře rozpadl, stejně jako velké sáně za koně, rovněž s čalouněnými sedadly….do uvolněného prostoru si noví nájemníci dali svá auta. Ještě, že se toho pan Bedřich nedožil! Pak přišla devadesátá léta. Josef je nyní bohatý podnikatel a zuřivý antikomunista, když mě potká na ulici, dělá, že mě nevidí….

Stará paní se ve vzpomínkách zahleděla nepřítomným pohledem kamsi na balkon. Bílý krajkový límeček se hezky vyjímal na černých šatech, bílé vlnité vlasy zdobily po stranách zlatavé náušnice. Dvorem se rozléhal halas dětí nájemníků, které si tu hrály na schovávanou.

„Život jde stále dál, bůhví, co je čeká. Doufám, že nebudou mít tak pohnutý život, jako jsem měla já…“                                                                                      Stříbrný smrk stínil starou lavičku v zahradě, slunce zvolna sláblo. Byl večer.