Asynchronní babulátor

Balcar není skutečné jméno. Můj přítel si je „vysloužil“ v dávných časech našeho mládí, kdy se tolik lišil od nás ostatních kluků z party, poblázněných big beatem a toužících se podobat Richiemu Blackmoorovi, Ozzymu Osbournovi nebo  Viktoru Sodomovi!  Vašek nosil světlé vlasy sčesány dozadu, tesilové kalhoty a světlé košile, občas  – ó bože!- dokonce i sako, takže vypadal jako tehdy populární figurka divadla Semafor, kterou si do svých scének půjčovali Šimek s Grossmanem i Suchý a Šlitr, jen ty brýle mu chyběly. Ale když jsme mu je proti jeho vůli nasadili, byli si s panem Balcarem takřka nerozeznání podobni. Za nějaký čas už Vaškovi nikdo jinak, než „Balcare“ neřekl. Balcar byl zaměstnán v opravně televizorů a magnetofonů na Malém náměstí a nám v kapele dělal zvukaře a opraváře zesilovačů v jednom. Od té doby uběhla dlouhá řada let, kapela dávno neexistuje, ale my máme stále spolehlivého mechanika po ruce, když nám „odejde“ doma nějaká zvuková nebo obrazová technika. Jen panu Balcarovi ze Semaforu už tolik podobný není, dnes nosí mírné bříško a kostkované košile.

Alena byla sama doma. Jarda odešel na odpolední směnu, tak si rozložila v obývacím pokoji žehlící prkno a dala se do dlouho odkládané úpravy hromady vypraných ručníků, už týden ležely v koutě ložnice a vůbec se jí do toho žehlení nechtělo. Uvařila si k tomu kávu, kterou po chvilkách ucucávala, a pustila si televizi, aby si tu fádní práci trochu zpestřila. Za okny padal sníh, byl mrazivý lednový den a doma bylo docela milo a příjemně, radiátory sálaly a občas to v nich nadějně zašplouchalo. Alena žehlila asi pátý ručník, jedním okem sledovala program v televizi, když…v přístroji cosi zasyčelo, obrazovka se rozsvítila jasnou žlutí a zhasla, ze zadní stěny se zakouřilo. Alena honem vytáhla kabel ze zásuvky. „To mi teda ještě chybělo! Teď ještě odejde televize!“ bručela, odložila žehličku na kovový konec prkna a zvedla telefon. „Jardo, co mám dělat?“—a líčila s úzkostí v hlase manželovi příhodu. Na druhé straně telefonní linky jí milovaný životní druh poradil jedinou možnou věc: „Zavolej Balcarovi!“

Přišel za hodinu s hudrováním, že byl zrovna na odchodu, mohl se tak nádherně vožrat s kamarádem Joudou, a ona na něj s prací! Alena měla už ručníky skoro vyžehlené, složila žehlící prkno a uložila je do skříně v ložnici. „V lednici je víno, tak si nalej!“ volala přes chodbu, „Skleničky jsou v sekretáři, dyk víš kde!“ Balcar zkušenou rukou otevřel láhev, trochu nalil do sklenky a usedl k televizoru, otočil přístroj zadní stranou k sobě, otevřel kufřík, ve kterém si přinesl nářadí, a malým šroubovákem povolil víko. „Tady je věcí!“ zvolal teatrálně, když víko odložil stranou, „a každá jiná!“ Pak zvážněl a nějakou zkoušečkou přejížděl po jednotlivých částech vnitřku televizoru. Někde cosi poklepal, jinde utáhl, pak se přimhouřenýma očima zadíval na Alenu, která se vrátila z ložnice a stoupla si vedle něj. „Tak Alenko, oblíkej se, půjdeš se projít! Tady vodešel babulátor, a ten tady sebou nemám. Skoč ho koupit do Elektry, Já to tady zatím připravím. Tady ti to radši napíšu na papírek, aby sis to pamatovala: Asynchronní babulátor, a kdyby se ptali, tak je to do televize!“

Alena vzdychla, ale vzala si kabát, šálu a rukavice, vyšla do sněhové metelice, minula Balcarovo auto, zaparkované u chodníku a šťastně chytla trolejbus do centra. V první elektře v Kutnohorské ulici se na její dotaz, zda mají asynchronní babulátor, šla prodavačka poradit s kolegyní k vedlejšímu pultu.Obě bezradně krčily rameny. „Pane vedoucí!“ zavolaly kamsi dozadu, zpoza závěsu se vynořil vlídný starý pán, který na dotaz o babulátoru rovněž zrozpačitěl a popošel k Aleně, netrpělivě přešlapující před pultem. „Je mi líto mladá paní, ale tohle zboží bohužel nevedeme. Zkuste se zeptat v elektře Na zálabí, tam je vedoucí takový kutil, všechno zná, ten vám poradí…“

A tak se chudák Alenka brodí závějemi sněhu přes starý most v poryvech větru za široký mohutný tok řeky. V elektře ji přivítal mladý inteligentní prodavač. „Babulátor?“ zpozorněl a zamyslel se „a do televize??“ „Ano, tady to mám na papíře. Mám doma mechanika, čeká na to, až mu tu součástku přinesu, aby ji tam naletoval..“  Bylo jí už málem do pláče. „Poslyšte paninko, a není ten váš mechanik tak trochu šprýmař? Celá léta dělám do televizí a nikdy jsem o žádném babulátoru neslyšel! Jak se jmenuje ten váš opravář? Balcar? Tak to už jsem doma! Já vám tady dám jinou součástku, stejnou jako ten asynchronní babulátor, to tam může dát místo něj a televize vám bude hrát jako nová! Platit nic nemusíte, já se s tím pánem moc dobře znám, my se srovnáme!“

Alena s díky odešla z prodejny a prodavač si odplivl. „Počkej prevíte, já si to s tebou srovnám, takhle honit chudáka ženskou po městě…“

Když Alena, unavená a mokrá od sněhu otřepala v předsíni sníh z kabátu i z vlasů a postavila promočené boty na radiátor, odnesla do pokoje malý balíček Balcarovi k televizoru. Bacar seděl spokojeně v křesle, chroupal anglickou slaninu, kterou vyhrabal v lednici a zapíjel ji vydatně vínem a kouřil Jardovy cigarety. V láhvi už moc tekutiny nezbývalo. Alena se chystala vybuchnout nevolí, ale Balcar blahosklonně zvedl ovladač televizoru, stiskl tlačítko a na obrazovce naskočil program ve vzorné kvalitě. „Ten babulátor už nepotřebuju, bylo to v něčem jiným. Jakej jsem?!“ očekával pochvalu, „ale dej mi to, já to použiju!“ Alena nebyla schopna slova hněvem. „Já bych tě nejradši!“ „Ale neblázni!“ chlácholil ji kamarád, „de ti televize? De! Tak vo co de?“ Dal si do úst nový plátek anglické slaniny a s plnou pusou rozbalil balíček (to jsem zvědavej, co mi to přinesla). Zkameněl. V papíru byl zabalený kus rezavého šroubu, kolem něho gumičkou připevněný papírek s nápisem „Tady máš ten babulátor ty dobytku a počkej až tě potkám!“ Balcarovi cuklo v koutcích. Dobře poznal písmo přítele Joudy ze zálabské elektry. „Tak já půjdu. Kdyby se ti zas něco stalo s televizí, víš, kde mě najdeš!“ Dopil zbytek vína z láhve a odjel sněhovou metelicí autem za Joudou, kterému za chvíli končí prodejní doba. Chtěli se přece spolu jít vožrat….

„To snad není pravda!“ žasl Jarda večer po návratu z práce, když mu Alena všechno vyprávěla, „ten chlap se nezměnil, pořád má stejný nápady! Ale posílat tě do tý sloty nemusel! To ho bude stát panáka, počkej až tě potkám zmetku! A ne jednoho! Víš Alenko, on má takový troch zvláštní suchý anglický humor, kdo ho blíž nezná, neví, co myslí vážně a co ze srandy. Dneska si z tebe s tím babulátorem pěkně vystřelil, to pořádně přepísknul. Ale jinak je to dobrák od kosti, taky se rád napije a pak jezdí autem, už jednou přišel o papíry, ale komu není rady…hlavně aby se někde nezabil..“ „Nebo někoho“ dodala Alena, políbila Jardu a podala mu talíř s večeří.