Putování s meducínkou - kapitola 10. - závěr

Abych vysvětlil,co vidím za termínem ‚šest pé‘: Jedinec, o kterém se říká, že má všech pět pé, bývá naprosto dokonalý, bez jediné chybičky,ve společnosti ho každý obdivuje a respektuje, hýří bohatstvím, dívky mu nadbíhají, že stačí lusknou prsty a i ty nejnáročnější krásky s ním hned sdílejí přikrývku-zkrátka je lev salónů.

Jenže majitel šesti pé je pravý opak. Je malý, nehezký, často brýlatý, chudý, nesmělý a většinou obézní.Takovým držitelem šesti pé jsem byl v mládí já. Ani nyní, v pokročilém věku nejsem žádný elegantní vymetač večírků, netančím, k boháčům mám asi tak daleko jako na Mars, nejsem nadán brilantní řečnickou rétorikou, vtipností,  jakou si mnozí muži dobývají dámská srdce.Nikterak nevynikám výškou, po vysokém vzdělání a kariéře jsem nikdy nezatoužil a sport považuji za masochismus. Není tedy divu, že jsem dlouhá léta nemohl najít děvče, které by bylo ochotno spojit se mnou svůj osud. Kromě toho jsem byl časově zaneprázdněn, protože jsem svůj volný čas trávil na zkouškách nebo na vystoupení kapely, ve které jsem zamlada hrával..Tehdy se mi už blížila třicítka, tudíž není divu, že nastal čas, kdy jsem silně zatoužil po stálé partnerce a po založení vlastní rodiny. Bylo to ovšem mnohem déle, než u mých vrstevníků, a přišlo to nečekaně. Kamarádi, s kterými jsem až dosud trávil veškerý volný čas, se postupně oženili, nebo aspoň byli zadání, věnovali se svým partnerkám a někteří dokonce přestali hrát-a já jsem byl stále osamělejší. Pokud se nehrálo, trávil jsem večery po hospodách, nebo jsem byl sám doma, převracel jsem se sám na studeném lůžku, smutek střídal nudu a pocit nenaplněnosti byl nesnesitelný. Kamarádi nemohli pochopit,  jak to vydržím a měli pravdu-skutečně byly chvilky, kdy mi bylo skutečně krušno….

Ale protože-jak už bylo uvedeno-jsem neměl předpoklady k hledání ‚normální‘ cestou (dodnes mám báječné a hezké kamarádky, ale ty byly zadány, a já mám tu hloupou zásadu, že kamarádům do zelí nelezu), podal jsem si inzerát k seznámení do tehdejšího oblíbeného časopisu ‚Ahoj na sobotu‘. Z došlých odpovědí jsem vybral dvě. Rozvedená žena se synem v počínající pubertě, žijící ve vzdálené vesnici a svobodná matka devítileté dcery z Moravy.Ve svých letech jsem už nemohl počítat s nějakými svobodnými bezdětnými děvčaty, to jsem zcela chápal.

A tak pod dojmem, kterým na nás Středočechy působí pověst Moravanů jako hodných lidí, dosud nezkažených hamižností, podrazáctvím a křiváctvím, jsem napsal Evě z Moravy. Sešli jsme se v Jihlavě a docela jsme si rozuměli.Několikrát jsme se vzájemně navštívili ve svých domovech, došlo i na to vytoužené milování….a pak jsme popadli stan a dcerku a vyjeli na dovolenou k Lipenské přehradě. Je dobré strávit nějaký čas spolu. Poznal jsem, že Eva je náruživá erotomanka, zatímco já jsem už byl sexu nabažený a usoudil jsem, že je to vcelku nuda (asi v dnešní době, kdy-soudě podle bulváru jsme národ posedlý chtivostí po penězích a sexu-nejsem tak zcela dnešní) vyžadovala ‚to‘ každý večer bez ohledu na přítomnost dítěte. No-u nemluvněte by to asi nevadilo,ale u dívky na prahu puberty jsem měl značné zábrany. Asi jsem staromódní, ale vadilo mi to. A tak se vztah, zpočátku nadějný, zvolna ochlazoval, až po několika dalších návštěvách zanikl.

Rozchod s dívkou, s kterou jsem chtěl žít, byl bolestný, ale z dnešního pohledu je mi jasné, že by to stejně dlouho netrvalo, protože odlišný pohled na erotiku je ve většině případů začátek konce.Páni doktoři Plzák a Uzel by o tom jistě mohli hovořit celé hodiny..

Když jsem se z tohoto zklamání vzpamatoval, uběhl celý rok. Rok smutku, nudy, hospod a osamělých nocí. A pak jsem napsal Karolíně, pisatelce druhého dopisu, zda si mezitím někoho nenašla. Kupodivu byla i po roce stále sama se synem. Napsala mi hezký dopis a zakrátko jsme se sešli na neutrální půdě v městě, kde nás nikdo neznal. Povídali jsme si u kávy a u skleničky vína celé odpoledne a našli mnoho společných názorů. Bylo nám spolu hezky, jako bychom se znali celá léta. Vzali jsme se za půl roku. Opustil jsem pro tuto lásku  rodné město, byt, dobrou práci, rodiče, kamarády, jen hudbu jsem opustit nedokázal a každou volnou korunku dávám za hudební cédéčka. Jinak jsem ovšem změnil celý způsob svého života. Zpočátku to bylo těžké-a na některé stránky manželského života jsem si dodnes nezvykl, ale s Karolínou jsem šťastný. K synovi zakrátko přibyla dcera a až na drobné rozmíšky, jako jsou všude, jsme šťastni. Nežijeme v přepychu a občas máme dokonce hluboko do kapsy. Ale na mnoha příkladech vidíme, že přepych a peníze sebou nenesou vždy také porozumění a už vůbec ne štěstí.V dnešní chamtivostí posedlé době to mnoho lidí nechápe, ale my víme své. Zastávám názor, že jediné zlato, které má nezměrnou hodnotu, je zlato v srdci, a to moje žena má.

Loď, poslaná dráhou, ještě cestovala kdesi po jihočeských nádražích, když jsem s rukou na šátku namáhavě vlekl lodní pytel a pádlo do třetího patra starého činžáku bez výtahu. Jednou rukou to šlo dost obtížně, takže jsem nakonec udýchaný a zpocený bouchnul pytlem o podlahu u vysokých hnědě lakovaných dvoukřídlých dveří s mosaznou tabulkou, na které se skvělo moje ctěné jméno..Chvíli jsem odpočíval. Ticho na schodišti mi připomnělo dávný návrat kapely z vystoupení. Bylo to v parném létě, podobném, jako je letos. Bydlel jsem tehdy s rodiči v podobném starém domě, a protože jsme tehdy z jakýchsi důvodů, které už mi vypadly z paměti, přišli o zkušebnu, skládali jsme nástroje, reproboxy a zesilovače do kůlny na dvoře onoho domu. Muselo se jít průjezdem, který každý zvuk opakoval s trojnásobnou ozvěnou. Dávní stavitelé nešetřili materiálem, protože strop průjezdu byl v asi sedmimetrové výšce a člověk si tu připadal jako v kostele. Prosil jsem tehdy kluky, kteří nosili ve dvojicích bedny s aparaturou průjezdem na dvůr…..

Byla horká letní noc. Noc, ve které se tak pěkně spí při otevřených oknech  a po které vás ráno příjemně budí kosi ve větvích jabloní svým zpěvem.

Byly tři hodiny ráno a město bylo ponořeno v hluboký spánek. Na ulicích nebylo živáčka a všechna okna byla temná jako noc nad všehomírem. Jen pouliční lampy vytrvale a strnule svítily na opuštěné chodníky. Stromy vypadaly jako jevištní dekorace a zvuk kroků osamělého nočního chodce se rozléhal široko daleko, než zanikl kdesi za rohem.

Do této noční pustiny jsme přijeli autobusem z vystoupení. Už samo zasyčení, jak řidič otevřel hydraulické ovládání dveří, působilo stejně, jako by působil malý atomový výbuch. Porušilo nehybné ticho a probudilo kočku,spící do této chvíle ve výklenku sklepního okénka v sousedním domě.

Opatrně jsme nosili klenutým průjezdem nástroje a bedny s aparaturou do kůlny na dvoře.V tom průjezdu se skrývala ozvěna, ztrojnásobující každý zvuk a povyšující zvuk našich kroků na kulometnou palbu.Tlumený hovor účastníků výpravy zněl jako hulákání davu při fotbalovém utkání.  Pravda,byli jsme-jako vždy po vystoupení-trochu povzbuzeni alkoholem, a tak moje napomínání a nabádání k tichu, protože v domě spí lidé, vyvolávalo chechtot, proměněný ozvěnou průjezdu v burácení orkánu, jekot vichřice a bušení pneumatických kladiv včetně naftového kompresoru.

V okamžiku,ve kterém byly už bedny uloženy, mládenci se ztišili a ulice se opět chystala k strnulé nečinnosti, bouchla u autobusu pneumatika. Bouchla hlučně, slyšitelně jistě v Austrálii a násobená dosud neuzavřeným průjezdem.

Dlouhou dobu jistě jezdil ten autobus se ztenčenou stěnou pláště v halasném denním ruchu města. Jistě stál často v depu v sousedství jiných autobusů, túrujících motory a činících nepředstavitelný hluk. Jezdil v širých neobydlených prostorech mezi loukami, lesy a poli, ale tam nikde pneumatika nepraskla. Věděla, že by si kromě řidiče a případných pár cestujících této události téměř nikdo nevšiml a ona by nesklidila zaslouženou pozornost. Umínila si tedy, že se musí rozletět v tichu spící noční ulice. Udělala to tak prudce, že utrhla u autobusu blatník a rozsvítila postupně všechna okna v ulici. Vylákala vyděšené spáče z pohodlných postelí. Několik postav v nočních úborech vyběhlo i na ulici, ale když popzbyly strachu, poznaly pravou podstatu hluku a viděly, že není válka ani zemětřesení, že dokonce nevybuchlo ani plynové potrubí, opět se zahloubaly do svých snů a okna v ulici opět postupně oslepla.

Tak si pneumatika dokázala, na rozdíl od myslících tvorů, vybrat a určit čas svého zániku.

Čas je vůbec zajímavá jednotka. Je to jediný jev, který se nedá vrátit zpět. Magnetofonovou kazetu, video či záznam na CD vrátíte zpět na začátek, kdykoliv se vám zachce, pokud není výpadek proudu. Zpět můžete vrátit filmový pás i stránku v knize. S časem to nesvedete, ani kdybyste měli nastřádanou energii ze všech uhelných, atomových, vodních i větrných elektráren, ze všech dynam, alternátorů a údolních přehrad k dispozici.

Už celou řadu let dělíme čas na letní a zimní. Už řadu let přišlo mnoho spoluobčanů v době jarního slunovratu pozdě do práce. Nedávno se to stalo mé přítelkyni Vlastičce. Zcela podle svého zažitého zvyku si v předvečer změny času přetočila všechny hodiny v domě.Všechny. Jen na malého budíčka u svého lůžka pozapoměla a když se večer ospalá a unavená ukládala ke spánku, nastavila jako obvykle ranní buzení a v klidu usnula spánkem spravedlivých. Spala zdravě a posílila organismus natolik, že po probuzení v dobré náladě při pohledu na budíčka zjistila, že má ještě hodinu času. V klidu tedy vykonala ranní hygienu, osprchovala se a umyla si vlasy. Dlouho vybírala ve skříni oblečení,  které si dnes vezme. Pak vstoupila do kuchyně, aby si připravila snídani. Naučeným, zběžným pohledem na kuchyňské hodiny si však připravila pouze šok !Již za pět minut už má stát za pultem v drogerii!!..Nastal čas naprosto zbytečného pobíhání, nervování a honiček. Čas dohnat nelze. Autobus, má-li slušného řidiče, na vás počká, vidí-li řidič, že jste se vyřítili za rohem a překonáváte světový rekord v běhu na sto metrů. Řidič nervák počká do chvíle, kdy jste metr od dvířek a chystáte se k spásnému skoku.V tomto okamžiku zasyčí zavírané dveře a autobus se rozjede,nechávaje vás v předklonu s vyplazeným jazykem, zrudlou tváří a sípajícím dechem stát na refýži. Neslušný řidič a čas mají společného jmenovatele-oba je nelze dohnat.

V případě mé přítelkyně se nic tak moc nestalo.Vlasta má drogerii soukromě pronajatou, žádný šéf s hodinkami v rukou a s káravě zdviženým obočím na ni tedy nečekal,a kromě toho to má za rohem.

Jiný souboj s časem zažil kdysi před lety jistý Gustík na dovolené v Polsku. Po prohlídce Varšavy, pro Čecha nezbytné obhlídce obchodů a tržnic a po krátkém odpočinku v hotelu vyrazil Gustík do víru večerního života polské metropole. Po skončení rockového koncertu skupiny Breakout se seznámil náhodou s partou jakýchsi mladých Poláků. Strávil s nimi báječný večer-nebo už spíš noc v jakési restauraci, ale alkoholické smšti, jakou jeho noví přátelé nasadili, v žádném případě nestačil.Poláci jsou v spotřebě alkoholu pověstní. Pamatuji se, že v Bulharsku v Albeně, kde jsme spali ve společném česko-polském kempu bylo vzácností vidět střízlivého Poláka. Motali se, řvali a hulákali celé noci bez ohledu na slušné rodiny s dětmi, které se pod stany vůbec nevyspaly (na obhajobu Poláků však spravedlivě musím dodat, že Češi v kempu Klůcek u Máchova jezera v roce 1990 nebyli o nic lepší).

Tedy Gustík oné varšavské noci přecenil své síly. Pamatuje si jen tolik, že při pohledu na hodinky zjistil, že je půlnoc. Náhle-aniž uplynula jediná vteřina či minuta nočního času-se probudil třicet kilometrů za Varšavou na zeleném pruhu uprostřed dálnice. Slunce pálilo vysoko na obloze, auta kolem Gustíka svištěla oběma směry a hodinky na zápěstí ukazovaly deset dopoledne…

Bylo dvanáct, když se přítel dostal stopem do Varšavy. Kam se podělo těch deset hodin času a jak se octl uprostřed dálnice daleko za městem, to Gustík dodnes neví. Domnívá se, že náhle přechodně začala působit jiná časová měřítka, používaní v sci-fi literatuře, zvaná ‚světelná léta‘. Tvrdí, že v té restauraci přistáli mimozemšťané v podobě malinkých trpaslíků s kladívky v rukou. Dopravili ho létajícím talířem na onen travnatý pruh u dálnice, pak se mu nastěhovali do hlavy a bušili tam těmi kladívky ještě celé následující dopoledne. Musel je vypudit mokrými obklady a odpočinkem ve stinném, klidném hotelovém pokoji. Pak se teprve uvolili jeho lebku opustit a vrátit se do svých vesmírných dálav. Můj přítel měl v úmyslu zpravit o této události proslulého spisovatele Erika Van Dänikena, ale dodnes nevím, zda tento úmysl uskutečnil.

Když už jsem se zmínil o panu Dänikenovi, uvedu ještě jednu teorii, která má ovšem s časovou tématikou společné jen to, že se týká doby před milióny let.

Nedávno moje žena nabízela naší fence Betince kousek salámu tím způsobem, že držela zmíněný kousek potraviny mezi prsty tak vysoko, že Betinka musela vystoupit na zadní nohy, aby na pochutinu dosáhla. Vypadala jako malé dítě, když se učí chodit a všichni jsme se velmi bavili .Dokázala přejít po dvou celou kuchyň a ještě se zatočit kolem své osy.

A zde se nabízí ta teorie, založená na Van Dänikenově tezi o údajné přítomnosti mimozemšťanů na naší planetě před dávnými lety. Je totiž docela dobře možné, že mimozemšťané nabízeli tímtéž způsobem, jako moje žena Betince primitivním, nevyvinutým předchůdcům člověka kousky potravin, čímž by se dala vysvětlit dosud nevyjasněná příčina vztyčené chůze člověka, jediného tvora-snad kromě určitých druhů opic-, který se pohybuje po dvou nohou, nikoli po čtyřech.

…i když v posledních dvaceti letech mě chování určitých spoluobčanů opravňuje k názoru, že mimozemšťané možná v těch prstech drželi bankovku vyšší hodnoty. Mnozí lidé jsou totiž kvůli penězům schopni i k mnohem razantnějším činům, než pouze změnit způsob chůze-mění i charakter a chování, bohužel často k horšímu. Čechy bývaly zemí plnou stříbra, jenomže se slétlo příliš mnoho supů, kteří sežerou tu nejtučnější mršinu, a na miliony mravenců už toho moc nezbyde… Ve spojitosti s tématikou času si lze jen přát,aby doba, závislá na chamtivosti skončila dřív, než ti slušní skončí pod mosty.

Z myšlenek mě vyrušil šramot za dveřmi. Než jsem stačil zareagovat, křídlo hnědě nalakovaných veřejí se rozlétlo a Karolína s klíči v ruce a s taškou připravenou k nákupu vyšla ze dveří..  ,,Jé, co tady děláš, ty už jsi přijel? A co to máš s rukou? Tak pojď, musíš se vykoupat a převlíknout, seš jak cikán!“

A tak jsem teda skončil s putováním po řece s meducínkou a s kamarády.