Putování s meducínkou - kapitola 7. a 8.

  Když jsme si kousek před Pískem prohlíželi z dřevěné lávky jez, bude-li sjízdný, nebo budeme-li ho muset s loděmi obcházet po souši, ujela mi na kluzkém mokrém dřevě noha a sjel jsem po zadnici až dolů pod schůdky.

Kluci okamžitě zapomněli na policajty a chechtali se jak blázni. Nevím, co jim bylo tak k smíchu. To když se včera Vláďa ‚udělal‘ pod jezem v kamenitém korytě, to byla legrace, to chápu. Smál jsem se taky, jen Vláďovi ta situace kupodivu k popukání nepřipadala,ač my ostatní jsme řvali smíchy. Nyní se ovšem zcela nevhodně smáli všichni včetně Vládi. Jsou nemožní.

Vstal jsem a kluci se přestali smát. Ramenem mi projela ostrá bolest,až jsem zkřivil obličej. Ať jsem hnul rukou, jak jsem hnul, bolest škubla jak když řízne nožem. Musel jsem nechat ruku pouze v jedné poloze. Bylo mi jasné, že jsem dopádloval. Ještě, že jsme už u cíle. Ale všechno zlé je k něčemu dobré.Ulil jsem se obtížnému stěhování lodí od řeky na nádraží a jsem vděčný obětavému Vláďovi, že kromě své lodi se pak vrátil pro tu mou a nesl ji docela sám celou cestu, která v Písku není krátká! Seděl jsem zatím na břehu a abych zmírnil bolest v rameni, popíjel jsem hrdinně meducínku. Kluci zavolali sanitu, která mne pak dopravila do nemocnice.

„Tak copak to tady máme?“ hlaholil už ode dveří mladý sympatický lékař. Líčil jsem mu ustrašeně,co mně potkalo a sestřička s potutelným úsměvem prohlásila  ,,Pil rum pane doktore.To ho nemůžeme píchnout, musíte mu to udělat bez umrtvení, že?“

Začal jsem se potit.Takhle se asi cítili židovští vězni, když se k nim blížil v koncentráku esesák s pistolí v ruce.Lékař mi popadl předloktí, trochu škubl a kloub zapadl do svého místa v ramenní jamce. Bolest okamžitě polevila. Teprve teď jsem si uvědomil, že si ze mně tropili žerty, ale vůbec mi to nevadilo. Ta úleva mě zaplavila nepopsatelným pocitem štěstí.

„Pomalu člověče!“ smál se doktor, když jsem se k němu hnal s napřaženou pravicí,  ,,teď to musíte mít týden na pásce a nesmíte s tím hýbat, jinak by vám to zas vyskočilo. Musí se to zacelit!“.

Za půl hodiny mě sanita vyklopila před píseckým nádražím, kde jsem našel kamarády-samozřejmě v  restauraci. Kdybychom už nebyli téměř u cíle, čekalo by mě báječné cestování, protože s poraněnou rukou nešlo pádlovat a jen bych se vezl jako pasažér. Ten pánbíček mi zkazí každou radost!

 

Rozhodli jsme se, že v kempu před Pískem ještě den-dva zůstaneme, přece jen se nám odtud nechtělo. Odpoledne jsme seděli na dekách před stany a probírali Vláďovo večerní vypravování.

„Stejně by mně zajímalo, co vlastně těm komoušům na tom bigbítu tak vadilo“prohlásil jsem,  ,,dyk je to muzika jako každá jiná, jen trochu hlasitější.“

„Jestli vono jim nevadilo, že to byla hudba ze Západu“ prohodil Venca,.

„Blbost!“ protáhl líně Honza,  ,,coutry docela dobře snášeli, a je to muzika přímo americká! V každý písni opěvujou Misisipi, Arizonu, Kentucky nebo Minnesotu. Při tý nenávisti, jakou projevovali k Americe, to byla benevolence přímo úžasná! Zato místní bigbít, když v písničce v textu trochu ujel, hned následoval zákaz.“

„Voni to vůbec byli mistři světa ve vyrábění vlastních nepřátel.Vezmi si to, že se sešlo pár kluků, kterým byla celá politika šuma fuk, nevěděli ani, jestli je socilalismus nebo fašismus, líbila se jim nějaká kapela, co si zpívala o lásce a míru, tak si koupili nástroje a začali si to zpívat taky. A pak se objevil nějakej ten kariérista s rudou knížkou a začal jim to zakazovat. Nechápali proč-a já to nechápu dodneška-a začali nenávidět celej komunistickej systém. Přitom to bylo hnutí, který odmítalo sociálná nerovnost a s muzikou to nemělo nic společnýho. To ti, který chtěli dělat kariéru a bejt božštější než bůh,udělali z režimu peklo. Pak vznikli z těch nevinnejch kluků nynější pravicový fanatici, který zas naopak všechno,co by mohlo bejt pro lidi dobrý zametou pod stůl, protože to navrhovali komunisti….přitom ti, co nezahodili hned v devadesátejch letech legitimaci a jsou tam furt, ti jsou ti poctiví. Ti kariéristi jsou teď pravicoví blázni a milionářští, podnikatelský blázni, který nám tady všechno zdražujou a zaváděj protilidový reformy, který zavedou třičtvrtě národa do bídy….“

„Sakra, nechte už tý politiky, kdo to má poslouchat!“ zařval Honza,  ,,dyk jsme na dovolený! A já si nechci kazit náladu. Budem toho mít dost až se vrátíme domů, ale teď užívej sluníčka a vody-od toho tady jsme!“

.

 

 

 

 

 

Kapitola 8.

 

 

Večer jsme se oblékli trochu slušněji a vyrazili do města Písku, jehož věže se v dáli rýsovaly mezi stromy. Při přecházení mostu učinil Honza bohulibý skutek-daroval Janu Nepomuckému, který v kamenné podobě na starobylém mostě vztahoval paži k nebi,do  otevřené dlaně nakousnutý rohlík. Jednou v nebi mu to přičtou k dobru. Když už jsme u těch mostů, vzpomínám si, jak jsme s přítelem Jirkou Slukou kdysi na mostě v našem rodném městě soutěžili, kdo v době, než most přejdeme, vícekrát krkne. Nevím už, kdo z nás to tehdy vyhrál, ale nápad to byl božský, zvláště když jsme míjeli dav lidí, vracejících se tou dobou z kina.

 

Procházeli jsme krásným jihočeským městem. Na nějakém náměstí hrála  jazzová kapela,takže jsme tam vydrželi asi hodinu. Dobrý jazz je muzika bohů. Když jsme konečně dorazili do hotelu Otava, byla už tma.

Venca ztěžka dopadl na židli. „Tak co si dáme, mládeži? Měli bysme zapít poslední večer, co říkáte?“

„No, až na včerejší deštík se nám počasí povedlo, voda byla fajn, nic nám nechybělo, jen ti pitomí policajti mi zkazili dojem“  zašklebil se Vláďa.

Sympatický mladý číšník nás usadil v salonku za kuchyní, takže jsme měli dokonalé soukromí, a obsluhoval nás s elegancí anglických komorníků.

„Na dovolený?“ ptal se zdvořile.

„Už končíme,zejtra odjíždíme domů“ s nádechem smutku v hlase odpověděl Honza.

Číšník položil tác s pivem na kraj stolu.  ,,Taky jsem jezdil. Ale teď co dělám tady, tak není na nic čas. Jsem vlastně pořád v práci“.

„A to nemáš ani žádnou dovolenou?“

„Ale jo, ale já jsem lyžař, tak si dovču vybírám v zimě, teď už nemám ani den.“

„Tak si s náma dej panáka, ať ti to líp utíká!“ navrhl jsem.  ,,To nemůžu, jsem v práci, to by mi šéf  dal! Ale dík za nabídku!“

Číšník odběhl, protože ho volali z lokálu. Pozdvihli jsme sklenice.

„Tak na zdraví a na konec dovolený!“ zvolal Mirek.

Když jsme si zase sedli, konstatovali jsme, že za týden dostal plaváčka jenom Vláďa s Jardou, zato několikrát. Probírali jsme jednotlivé události v průběhu vodácké expedice Otava, popíjeli a řeč časem přešla k obecným problémům společnosti.

Vláďa křičel  ,,Vysocí páni si osobují právo rozhodovat, jak máme naložit se svejma životama.Vyhlašujou války pro ochranu svých majetků a nevinný slušný lidi nutěj v nich bojovat, zabíjet a mrzačit se navzájem,aniž by věděli proč! Vlády vůbec nechrání svý občany!“

„Hele, přiznej se-tohle nemáš ze svý hlavy, že ne?“ zasmál jsem se.

Vláďa ochladl. Sedl si a pokorně doznal, že to kdesi četl.  ,,Ale je to pravdivý, proto jsem si to zapamatoval!“

Mám na vojnu a válčení podobné názory, a musel jsem uznat, že na tom něco je. Pamatuji se, že v bývalé hospodě U kalicha (říkám záměrně bývalé, protože z hospůdky, kam chodil Švejk na pivo, je dnes turistický tahák na peníze s přemrštěnými cenami) býval na stěně nápis ‚proto nás matky porodily, proto jsme se učili a vypiplávali,aby nás pak  rozstříleli na maděru‘ nebo tak nějak-nepamatuji si to přesně. Ale bylo to pravdivé. Jeden z mála kladů, které přinesla dnešní doba je ten, že kluci už nemusejí nedobrovolně na vojnu. Armáda je profesionální a jsou v ní jen vojáci, kteří tam být chtějí (je to sice neuvěřitelné, ale jsou takoví).

„V Brně byl před několika lety před vchodem do gynekologie nějakej praštěnej kněz s cedulí,odsuzující potraty a hulákal tam hesla o vraždách nenarozených dětí. Takovej zárodek, embryo, který ještě vůbec nic neví o tom,že je nějakej svět, nic necítí ani neslyší, tomu je to jedno, jestli je nebo není. Proč ta církev nebojuje proti tomu, že kluk, který vystuduje, je plný života, ideálů a lásky, má život před sebou, některej i rodinu a děti, takovej kluk je surově nahnanej do války a tam za strašlivejch podmínek zavražděnej někde v blátě v horách.To je pánům biskupům a děkanům úplně jedno.Papež Pius teď nevím kolikátej požehnal dokonce Hitlerovi! Jestli je nějakej Bůh, měl by potrestat především svý vlastní služebníky.“ Standa se trochu rozhorlil

„Církev je spolek příživníků. Zneužívají lidí, kteří v cosi pevně věří. Prohlásili se za služebníky Boha a jeho jménem prováděli po celá staletí takový zvěrstva, že fašisti se svými holocausty jsou proti nim hotoví beránci. Chudák Bůh!“ prohlásil jsem. „Kdyby měl mít zodpovědnost za všechny nelidské zločiny, které lidi za celá staletí jeho jménem napáchali, nikdy by nemohl přijít mezi lidi…“

,,To máš jako se vzděláním.To je skvělá vymoženost, lidé s rozhledem jsou jemnější a pohodovější, ale zase z toho všelijací mocní udělali bič na lidi. Dneska kdo nemá aspoň maturitu, to je ztracená existence,vhodná tak pod most. A přitom má inteligence třeba víc, než leckterej vysokoškolák.

Americkej profesor J.A.Smith prohlásil, že všechno, co se za svého studia naučíte, vám bude v praktickým životě v podstatě k ničemu. Snad kromě jediného-poznáte, když někdo kecá blbiny…“

Venca upil ze své sklenice,utřel si vousy a řekl: „Já mám jednoho známýho v Městci Králové, a ten mi vyprávěl, jak tam nějakej doktor propadnul hazardu. Z ordinace chodil rovnou ho hospody, tam někde vzadu hráli plátýnko, von tam nechal celej plat, pak auto, barák a snad by vsadil do hry i paní doktorovou…dal se do party s nějakým pokrejvačem a hráli spolu. Dopadlo to tak, že pokrejvač se zastřelil doma na záchodě,a doktor se zfetoval práškama, pak si podřezal žíly a aby to bylo opravdu dokonáno, ještě skočil v Městci Králové na náměstí z kostelní věže…tak mi řekni, jestli ti vzdělaní myslej líp!“

„Kluci,sakra,říkejte taky něco veselýho! Jsme pořád ještě na dovolený!“ rozčílil se Mirek.

Debatu přerušil číšník, který přinesl novou zásobu tekutého chleba. ,,To sebou nemáte žádný holky? To musí bejt votrava, ne?“culil se jak měsíček.

„Holky máme doma, musíme si od nich trochu odpočinout. Tak si jednou za čas uděláme pánskou jízdu“. vysvětloval Venca. Zapálil si cigaretu.  ,,U nás v baráku bydlí taková korpulentní dáma, hodně povídavá a dost si vymýšlející-znáte tyhle typy. A jak tak seděly s bábama na lavičce před barákem, tak můj tříletej kluk jezdil kolem po tom betonovým chodníčku na tříkolce sem a tam,a tahle dáma na něj volala ‚Davídku, že mě půjčíš tu tříkolku, já se povozím‘ a kluk nic, jen jezdil jako o závod kolem domu. Ale když už se paní ptala asi potřetí nebo počtvrtý, kluk zastavil, změřil si ji od hlavy k patě a hlasitě prohlásil ‚Nepůjčím, vy byste mi ji rozsedla, máte moc velkou prdel! Báby  se mohly umlátit smíchy a povídají si o tom ještě dneska…“

„Takovýhle nezapomenutelný výroky nemusejí říkat jenom malý děti-i když od nich je to zvlášť zajímavý-moje neteř Kamila, když byla malá, tak na návštěvě u nás prohlásila, že maminka jezdí s nějakou paní Kapitánovou-asi nějakou sousedkou-do tuzexu-to bylo ještě za totáče. A když se jí moje matka ptala co tam maminka koupila, tak malá prohlásila, že tam kupuje paní Kapitánová, maminka tam jezdí závidět…a synovec Jirka, ten zas prohlásil, že až bude velkej, koupí si moderní škodovku, a s trabantem ať si prdí táta! Ale chtěl jsem říct o svým někdejším spolužákovi Dudkovi.Ten asi tak v šestnácti letech mezi kluky prohlásil, že musí mít holku, kdyby fotra věšeli a že jde rozhazovat sítě. To si dal! První holka, kterou oslovil, ho seřvala jako malýho kluka, tak ho to rozhazování sítí přešlo dřív, než začalo…“

 

Večer uběhl jako voda v Otavě. Jak jsem se dostal zpátky do stanu už nevím, ale odnesl jsem si od sympatického číšníka recept na vaření arabské kávy. Mám s ní u návštěv úspěchy dodneška.

Autor: Pavel Kopáček | pondělí 11.10.2010 3:26 | karma článku: 5,26 | přečteno: 660x
  • Další články autora

Pavel Kopáček

Až budu tátou

„Až budu tátou, tak tady všechny ty lesy vykácím!“, hudroval sedmiletý Pavlík, když celý utrmácený v letním horku musel s rodiči a strýcem sbírat malinké lesní jahody. Strejda z nich potom doma udělá báječnou jahodovou pěnu, po které se Pavlík může utlouci, ale když je má sbírat...a když ono to trvá tak dlouho! A slunce nemilosrdně pálí, Pavlíkovi se lepí žízní jazyk na patro... A doma zahálí elektrický vláček, který doopravdy svítí a houká, a ve vilce přes ulici čeká Standa Hořejšů, s kterým se tak nádherně hraje na cirkus! A na loupežníky a partyzány! Pavlík hlasitě reptá, až ho maminka musí napomínat. „Když nebudeš sbírat, strejda ti pak z té dobré pěny nedá ani líznout!“ To zabralo. A tak Pavlík urputně rve ty protivné mrňavé červené kuličky (a polovinu jich přitom sní..) Dospělí se na sebe po straně culí. Pavlíkův výrok o pokácených lesích ještě po letech bude bavit společnost...

12.7.2014 v 12:30 | Karma: 12,02 | Přečteno: 535x | Diskuse| Letní povídka

Pavel Kopáček

Slunce, voda, vzduch, léto....

Jsme u moře už třetí den. Počasí nám přeje, azurové nebe je bez mráčku a voda báječně teplá. Sedíme ve vodě na mělčině u pláže a necháváme se přelévat vlnami, které s železnou pravidelností dorážejí na pobřeží. Nad starobylým přístavním městem se na vysoké skále tyčí kamenná pevnost ze šestnáctého století, prý na obranu před piráty. Pozorujeme obrovské lodě v dálce na obzoru a obdivujeme odvážlivce, kteří se nechávají táhnout motorovým člunem, takže padák, který mají upevněný na těle je vynese vysoko do zářivého nebe nad zátokou.

10.7.2014 v 20:59 | Karma: 4,61 | Přečteno: 293x | Diskuse| Letní povídka

Pavel Kopáček

Léto budiž pochváleno - Letní povídka

Prožíváme prázdninové období celou duší devíti let, lítáme po rozpáleném městě, lížeme zmrzlinu, kornout za korunu šedesát, velkou za dvě dvacet, prolézáme s kamarády stráně za městem nebo smáčíme nohy v kašně v parku, někdy taky s kamarádem Jardou pácháme bombové útoky pomocí skleničky s práškem do pečiva a trochou vody....a ve středu a v neděli chodíme se sestrou Ankou na pohádky do kina na odpolední promítání pro děti.

10.7.2014 v 16:59 | Karma: 6,94 | Přečteno: 181x | Diskuse| Letní povídka

Pavel Kopáček

Pro strach má mít člověk uděláno

Na kostele odbila půlnoc. Ulice byla tmavá, chuchvalce mlhy se převalovaly nízko nad zemí, jen místy chabě svítily ostrůvky bledého světla pouličních lamp, matně pronikaly mlhou a tvořily osamělé kruhy kolem stožárů. Smutné holé větve stromů připomínaly pařáty kostlivce. Klapot mých kroků se hlasitě nesl tichým prostorem. Chvílemi jsem měl nepříjemný pocit, jako kdybych za sebou slyšel ještě jedny kroky. Zastavil jsem se a kroky ztichly. Když jsem ale po krátké chvíli pokračoval v chůzi, ozvaly se znovu. Mimoděk jsem zrychlil, kroky též, znovu jsem se zastavil , kroky ustaly. Teprve později jsem si uvědomil, že se to zvuk mých vlastních kroků odráží od stěn okolních ztichlých a tmavých domů, zdvojil se a děsil osamělého nočního chodce. Oddychl jsem si úlevou a zasmál vlastní naivitě. Jsem já to ale blbec...

31.3.2014 v 22:19 | Karma: 7,55 | Přečteno: 234x | Diskuse| Poezie a próza

Pavel Kopáček

Na pohřbu

Přestože byl krásný letní den, slunce jásavě barvilo červeň střech domů v Hřbitovní ulici, i zeleň, obklopující náhrobky městského hřbitova, bylo zde smutno. Hloučky pozůstalých spolupracovníků a přátel muže, který se dnes loučí s tímto světem, aby navěky odpočíval v tom druhém, záhadném a podivném, z kterého se ještě nikdy nikdo nevrátil, postávaly na asfaltovém prostranství před širokým schodištěm, vedoucím do obřadní síně. Zahlédl jsem mezi davem několik známých hlav, s trochou obtíží jsem se prodral zástupem lidí a poplácal po zádech kamaráda Mirka: „Tebe taky je vidět jenom na pohřbech! Co pořád děláš?“ Přítel zamžoural za silnými skly brýlí. „Jé, to jsi ty? Tebe bych tady nečekal! To víš, důchodce, já jinak nikam nechodím, abych chodil do hospody jako zamlada, na to mi důchod nestačí...a co ty? Pořád chodíš topit? Cože- promiň, já už taky blbě slyším...tak ty už seš taky v důchodu? To to letí, to to letí...ale vůbec na to nevypadáš..“

17.1.2014 v 18:36 | Karma: 9,52 | Přečteno: 656x | Diskuse| Poezie a próza

Pavel Kopáček

Pasažér

Pršelo. Provazy deště bičovaly zmučenou a promočenou zem. Nebe plakalo a temné výhružné mraky se snesly až těsně nad střechy domů, opíraly se mohutnými břichy o komíny. Nymburské nádraží, plné lidí s deštníky a špatnou náladou, křižovaly vlaky všemi směry, občas prosvištěl mezinárodní rychlík, nebo hlučně zarachotil nákladní vlak s uhlím. Na třetím nástupišti pršelo děravou střechou i na schody do nevlídného podchodu, ohavně počmáraného sprejery.

9.1.2014 v 8:06 | Karma: 8,53 | Přečteno: 440x | Diskuse| Poezie a próza

Pavel Kopáček

Vánoce jinýma očama

Mrzne, z nebe se sypají vločky sněhu, ostrého jak malé broky, dostávají se mi i za silnou šálu, studí a zároveň pálí, pohupují se kolem lamp jako malé padáčky a v ostrém větru se snášejí na promrzlou zem. Choulím se do starého kabátu, který mi kdosi odložil k popelnici u paneláku na sídlišti U Jána a do špinavé šály, připomínku starých krásných časů doma....Je mi zima a mám hlad. Snad něco k jídlu najdu v uličce za bistrem, je tam kontejner, do kterého barman Milan hází zbytky, které hosté nedojedí... Vyhýbám se pohledu na poklidná světla oken bytů šťastných lidí. Blikají v nich řetězy světel, barevné nebo jen tak světlé, ale dokumentující dnešní Štědrý večer. Lidé za těmi okny jsou sytí, spokojení, teď nejspíš sedí u večeře....Copak asi teď dělá Inka? Nejspíš snáší dobroty na můj stůl v mém domě u mého krbu tomu svému grázlovi, za kterého mě vyměnila...Někdy se ohřívám v tramvaji, to jedu až na konečnou a zpátky, ale lidé mi nadávají, že prý smrdím...no kde se mám sakra vykoupat...

16.12.2013 v 19:38 | Karma: 11,47 | Přečteno: 383x | Diskuse| Poezie a próza

Pavel Kopáček

Červený autobus

Když jsme se s klukama v postranní uličce za školou dost vyřádili, bundy mokré od tajícího sněhu po kuličkování, udýchaní po hokeji, který jsme provozovali na kousku asfaltového chodníku, vyhrabaného ze sněhu, popadli jsme tašky a bundy, sloužící dosud jako brankové tyče, a šli domů. Uložil jsem starou hokejku do sklepa. Vondra má širokou brankářskou. Tu mu závidíme, a on ji nechce nikomu půjčit. Tak ať si ji nechá, když je takový! Maminka mi nejdříve mírně vyhubovala, jak to vypadám, a že když budu takhle mokrý chodit venku, tak nastydnu a nedočkám se Ježíška, a když jsem se umyl, převlékl a snědl svačinu, krajíc chleba se s máslem – salám mi ,maminka nedala, prý je půst -, poslal mě tatínek do mého pokojíku, abych nepřekážel, že mají práce jak na kostele. Ptal jsem se ho, kolik práce je na kostele, ale on mě se smíchem odbyl, že to jednou poznám, teď abych šel, a když nemám úkoly, tak ať si něco maluju.

8.12.2013 v 13:38 | Karma: 11,35 | Přečteno: 333x | Diskuse| Poezie a próza

Pavel Kopáček

Šlápněte na to, pane řidiči!

Kdo to sakra je? Bloumám po náměstí, po nebi se sem tam prohánějí potrhané mráčky, podzimní slunce se sice jen chvílemi, ale stále ještě příjemně, opírá do zad, pod nohama šustí první barevné listí, zaparkovaná auta odráží svými skly sluneční paprsky a po širokém chodníku podél výkladních skříní proudí davy. Je všední odpoledne, hospodyně, obtížené kabelami s nákupy, míří od supermarketu, z řeznictví, nebo od kadeřníka směrem k stanici tramvaje. Zpomalil jsem krok. Už ji zase vidím! Vyšla z prodejny potravin a míří na poštu. Štíhlá blondýnka v džínovém kompletu, světlé vlasy zastřižené aľa Makepeacová, což se mi moc nelíbí, protože jsem odjakživa „nemocný“ na dlouhovlásky, ale této mladé ženě to i tak velmi sluší. Kdo to jenom je? Zdá se mi, že se mezi ostatními lidmi nese jako královna, ostatní ženy v její přítomnosti jako by zšedly a znevýrazněly. Ten milý, příjemný a usměvavý obličej mi někoho připomíná- ale koho? Já ji odněkud znám! Ale odkud? Snad někde prodává, nebo je to kadeřnice, která mě kdysi dávno stříhala....? Nebo je to sestřička z nemocnice, kde jsem před pár lety ležel s kýlou?

21.11.2013 v 17:43 | Karma: 12,48 | Přečteno: 682x | Diskuse| Poezie a próza

Pavel Kopáček

Dopis do Nebe

V posledním vstupu jsem slíbil druhý příspěvek do literární soutěže k 100. výroí narození Bohumila Hrabala. Tady je:

6.9.2013 v 15:34 | Karma: 6,10 | Přečteno: 245x | Diskuse| Poezie a próza

Pavel Kopáček

Pocta panu Bobanovi

V současné době byla vyhodnocena literární soutěž u příležitosti 100. výročí narození Bohumila Hrabala. Poslal jsem do zmíněné soutěže dva příspěvky. jeden (poezie) zveřejňuji nyní, druhý - prózu dám na blog koncem týdne.

3.9.2013 v 12:40 | Karma: 6,99 | Přečteno: 273x | Diskuse| Poezie a próza

Pavel Kopáček

Léto budiž pochváleno

Prožíváme prázdninové období celou duší devíti let, lítáme po rozpáleném městě, lížeme zmrzlinu, kornout za korunu šedesát, velkou za dvě dvacet, prolézáme s kamarády stráně za městem nebo smáčíme nohy v kašně v parku, někdy taky s kamarádem Jardou pácháme bombové útoky pomocí skleničky s práškem do pečiva a trochou vody....a ve středu a v neděli chodíme se sestrou Ankou na pohádky do kina na odpolední promítání pro děti.

31.8.2013 v 19:19 | Karma: 9,17 | Přečteno: 195x | Diskuse| Poezie a próza

Pavel Kopáček

Letecký den.

Travnatá plocha sportovního letiště, zalitá odpoledním sluncem, se dala do pohybu a stále rychleji ubíhala vzad. Sledovali jsme kulatými okénky prastarého dvojplošného letadla místního leteckého klubu, jak se zelená rovina náhle propadla kamsi dolů, ještě chvíli jsme mohli vidět vrcholky stromů a střechy hangárů, nad kterými se na stožáru třepotal a nadouval tříbarevný meteorologický pytel. Pak už okénka vyplňovala jen bezmračná modř letního nebe. Bylo mi všelijak, zejména v oblasti žaludku jsem cítil stahovací reakce. Podíval jsem se na Mirka. Oči pod přílbou měl přivřené a po skráních se mu perlil pot. Také on se necítí nejlépe, nejsem v tom sám..Byl letecký den, kolem hangárů a odstavených letadel před nimi se proplétaly davy lidí, u vchodu na letiště stála fronta u stánku na pečené klobásy a pivo. Vstupu na letištní plochu bránily kovové bariéry, za kterými postávaly houfy zvědavců, ale to jsme my, parašutisté leteckého klubu, už neviděli.

28.7.2013 v 21:35 | Karma: 7,85 | Přečteno: 480x | Diskuse| Poezie a próza

Pavel Kopáček

Píseň pro Marii

Marii jsem velmi vděčný za přátelství, důvěru, povzbuzení, krásné dopisy a za to, že je. Proto následující verše:

17.7.2013 v 12:01 | Karma: 7,08 | Přečteno: 300x | Diskuse| Poezie a próza

Pavel Kopáček

Na plný plyn!

Parkoviště před horským hotelem je zaplaveno světly, portýři pobíhají sem a tam, parkují přepychové vozy movitých hostů, jiná auta naopak vyjíždějí, přes pokročilou noční hodinu vše kypí ruchem a životem. Neónové návěští v průčelí moderní budovy září duhovými nápisy daleko do krajiny, je hluboká noc a nádherné scenérie okolních skalních štítů lze jen stěží vytušit za neproniknutelnou černou oponou tmy. Asfalt s bílými čarami a šipkami, nastříkanými na ploše parkoviště i přilehlých komunikacích se leskne po večerním dešti. Z hotelu tlumeně zní hudba a na schodech před proskleným vchodem pokuřuje několik žertujících a živě gestikulujících lidí. Dvířka aut bouchají a motory drahých aut jen potichu vrní utajovanou silou pod naleštěnými karosériemi.

15.7.2013 v 11:01 | Karma: 4,31 | Přečteno: 218x | Diskuse| Poezie a próza

Pavel Kopáček

Robinson z předměstí

Byla dusná letní noc, měsíc v úplňku, zavěšený na klenbě nebe, svítil jak obrovská kulatá lucerna a zahanboval pouliční osvětlení. V ulicích i v parku u řeky bylo zřetelně vidět téměř jako za dne. Hvězdy zářily na sametové temni oblohy jako jiskřivé diamanty a prostředí parku vonělo romantikou a poetickou snivostí. Záviděl jsem milencům, šeptajícím si tajemná slovíčka, přituleni k sobě na stinných lavičkách. Mládí...kde ty časy jsou! Povzdychl jsem si a usedl na prázdnou lavičku na břehu řeky. Měsíc se odrážel a koupal v klidné hladině, na druhé straně ve stínu vysokých stromů skrytě a nehnutě seděl nad svými pruty osamělý rybář. Byl ve stínu téměř neviditelný, jen občasné bliknutí zapalovače a následný rudý světelný bod zapálené cigarety prozradily, že tam kdosi je.

30.6.2013 v 21:50 | Karma: 8,47 | Přečteno: 270x | Diskuse| Poezie a próza

Pavel Kopáček

Kam jsme došli, kdo to ví?

„Dobrý den, paní Nováková, jak jde život? A co tatínek, už je z nemocnice doma?“ konverzuji na ulici ve „svém“ revíru se známými a zároveň plním schránky na vratech domů, v průjezdech a na schodištích dopisy, tiskovinami a složenkami. „Pane Dvořák, máte dobírku“ zvoním ve třetím patře rohového domu, „tady mi to podepište, tady dole, hned u vašeho jména!“...a jdu zase o dům dál...

5.5.2013 v 19:03 | Karma: 34,25 | Přečteno: 2703x | Diskuse| Poezie a próza

Pavel Kopáček

Alice

Alice je zvláštní kočka. Nikdy předtím jsem takový druh neviděl, chundelaté stvoření se zelenošedou srstí, vlnitou a chlupatou jako byly vlasy nebožtíka ministra Dostála, s ohonem mnohem delším, než kočky mívají a pruhovaným jako mívají mývalové. Moje dcera naopak tvrdí, že Alice vypadá jako rys, snad na tom také něco je.. Moudré šedozelené oči, kterýma nás klidně pozoruje, přátelská povaha a přítulnost, zejména v momentě, kdy jí neseme do misky něco na mls svědčí o tom, že bývalý pán s ní zřejmě nezacházel špatně, dokud se jí nezbavil – a já zde raději nechci spekulovat, jakým způsobem.. Každopádně Alice už je dva nebo tři roky toulavá kočka, která bloumá střídavě u nás v zahradě, nebo v prostorách vedlejší továrny

28.4.2013 v 16:14 | Karma: 13,46 | Přečteno: 506x | Diskuse| Poezie a próza

Pavel Kopáček

O směšných láskách

Snad se na mne pan Kundera nezlobí za to, že jsem si tak trochu vypůjčil do názvu tohoto povídání upravenou verzi titulu jeho slavné knížky. Jenže můj příběh vypráví o něčem jiném, a jak možná čtenář uzná, jiný, vhodnější titulek bych k němu velmi těžko hledal.

21.4.2013 v 18:57 | Karma: 7,46 | Přečteno: 298x | Diskuse| Poezie a próza

Pavel Kopáček

Za korunami stromů vyšlo slunce.

Po únavné noci se zvolna rozednívalo. Střelba utichla. Jen tu a tam ještě štěkly ojedinělé výstřely z temného lesa na druhé straně údolí. Tráva před zákopem zvlhla ranní rosou a na krajinu spadla lehká průhledná mlha. Svalil jsem se na dno zákopu a unaveně sňal přílbu.

8.4.2013 v 7:55 | Karma: 6,13 | Přečteno: 175x | Diskuse| Poezie a próza
  • Počet článků 218
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 764x
Bývalý hudebník, zpěvák a textař,nyní amatérský literát (dvě ocenění v literárních soutěžích).Zveřejněná kniha může být chápána jako nabídka nakladatelům, pokud čtou tento blog. Více informací na http://profil.lide.cz/160Pavel/profil/