Putování s meducínkou - kapitola 6.

Ráno bylo zářivě jasné,slunce oslňovalo hravým blikotáním ve vlnkách na řece.Seděli jsme na dece před stany, cpali se rohlíky,zapíjeli čerstvým mlékem a bylo nám nepředstavitelně krásně. Svět byl plný jásavé svěžesti a zdálo se, že všechny trable a zla vnějšího světa jsou kdesi daleko,odkud na nás nedosáhnou.

Po snídani kluci vytáhli míč a začali si dokolečka pinkat jako někde na pláži. Já nejsem na míčové hry talentován.Zůstal jsem se povalovat na dece a četl jsem si. Když mě kluci donutí hrát fotbal, zpravidla se postavím do brány, protože běhat za míčem a strkat se s ostatními mě vůbec nebaví. Celkem nechápu, co na tom lidé vidí, že se ta hra stala tolik populární.

Na deku vedle mě žuchnul Vláďa.  ,,Hele, Hrabal, to je můj oblíbenej autor.“

Otočil jsem se na dece.  ,,Měl jsem tohohle pána rád dávno předtím, než z něj začali dělat boha. Byl to ohromně skromnej člověk, až plachej. Ke stáru už pak mrzutej až protivnej, ale bůhví jaký budeme my. Každopádně psal krásně.“

„Já jenom nemoh překousnout Taneční hodiny. To je čtení pro otrlý, bez interpunkce-vydržel jsem to asi do poloviny, pak jsem to vzdal.“

„Von vůbec hodně experimentoval. Některý knížky napsal jako ženská, jednu dokonce jako jeho vlastní manželka, která jakoby psala o něm-to bylo zajímavý psát sám o sobě z pohledu někoho jinýho…“

„Já bych rád viděl, jak by se tvářil na ty oslavný tábory lidu, co mu teď každý jaro pořádají v Kersku. Ne že bych to odsuzoval, je to docela hezký. Průvodce provede zájemce osmikilometrovou trasou lesem po místech, který měl Hrabal rád. Dělá to pan Řehounek, velice chytrej pán, o Hrabalovi ví strašně moc a celou cestu o něm vypráví spoustu zajímavostí. Pak je v zahradě ateliéru Kuba kousek od pověstný Hájenky program, točí se tam nymburský pivo, opékaj tam celý prase, je to docela fajn. Ale Hrabal byl skromnej člověk a tohle by mu pod nos nešlo. Ne že by snad žil osaměle, to zas ne, pořád byl mezi lidma, když zrovna nepsal, a podle toho, co mezi nima zaslech,pak vymejšlel příběhy. Taky jsou to často trefný sondy do života!“

„Von měl ohromný štěstí, že psal v tom dneska tak pomlouvaným období za komunistů. Dneska by si ani neškrt-kdyby začínal v týhle době, žádnej nakladatel by se s ním vůbec nebavil a jeho knížku by odmítl bez přečtení. Znám víc autorů, a nejsou to vůbec žádní grafomani, a píšou si jen doma do šuplíku, protože předražený knížky dneska nikdo nekupuje, a když tak už zavedený autory, takže vývoj domácí kultury je úplně zastavenej. Nakladatelé prostě nový autory ignorujou. Říkal mi to Vašek Poláků, ten už napsal čtyři knížky, a všechny pěkný, nějaký ty rukopisy jsem čet. Ale v téhle zemi, kde panuje režim postavenej na chamtivosti se kultura, která nevynáší prachy, prostě nedělá.“

Buch! Na deku  nám náhle bez varování vletěl míč, vyrazil mi knížku z ruky, odrazil se od země a odkutálel se stranou. „Pojťe si trochu protáhnout kostru,vy povaleči!“ volá vesele Honza.

Hodil jsem mu míč zpátky.  ,,Teď s tím nevotravuj, máme vážnou debatu!“

Lokl jsem si meducínky.  ,,Víš, co mně na Hrabalovi nejvíc fascinuje? Že i když byl doktorem obojího práva, nestyděl se přátelit s obyčejnejma lidma. Dělal manuálně v Poldovce v Kladně, ve Sběrnejch surovinách a na dráze a chodil na pivo s chlapama v montérkách. To dnešní intelektuálové jsou většinou namyšlení snobi v tmavých oblecích z drahý látky s kravatou, hrajou golf a tenis a lidi jsou pro ně obtížnej hmyz…Setkal jsem se už i s výrazama jako ‚lidské zdroje‘ nebo dokonce ‚živý materiál‘….Chtějí se ohánět svobodou a demokracií ve všech pádech, ale přitom byli první, kdo se postarali už v první polovině devadesátých let o zánik obojího a o zavedení zaostalýho plutokratickýho kapitalismu!“

Trochu jsem se zadýchal Proč se sakra rozčiluju s politikou, když mám dovolenou? Ale už jsem byl v ráži.

„Chybí už jenom střílení do demonstrantů, jako dělali četníci v té vychvalovaný první republice.To si dneska ke svý lítosti nemůžou dovolit, protože by jejich pohádky o demokracii vzaly za svý a Evropská unie by je roznesla….Jenže lidi jsou tak pitomí, že je po letech zvolili znova, jako by zapomněli na rozkradenou republiku v první polovině devadesátých let, na podvody v privatizaci a na spoustu jinejch věcí. Teď máme všechno drahý, k tomu platit u doktora, platit školný, platit, platit, platit, a nikdo se neptá, kde na to vzít. My za to přece nemůžeme, že byly tak hloupě zprivatizovaný lukrativní podniky a stát teď nemá příjmy…..“nadechl jsem se, pohlédl na řeku v ranním slunci, na lesy okolo a na modré nebe.

„Ale mluvili jsme o Hrabalovi…nebudeme si kazit dovolenou politikou. Podej mi ještě tu meducínku!“

„Tak půjdete už hrát?“ volají kluci z loučky, na kterou postavili branky z lodních pytlů. Postavili mě do jedné z nich. Už jsem se zmínil, že na míčové hry jsem neobyčejně natvrdlý. Většinou se do balonu netrefím, nebo pozdě zareaguji, když ke mně letí a dostanu bolestivý zásah do některé z citlivých částí těla a kromě toho jsem neuvěřitelně líný k běhání  Jarda tvrdí, že nejen k běhání. Doslova prohlásil, že  jsem líný i dýchat…

Teď jsem ale stěží unikl jeho agresivnímu výlevu, protože jsem mu už asi potřetí zhatil gól. Nějakým záhadným řízením osudu jsem jaksi instinktivně upažil zrovna do cesty letícímu míči a vyrazil jsem ho do louky, čímž jsem mu zkazill téměř jistou branku...

Hru předčasně ukončilo policejní auto, které přijelo kolem desáté hodiny lesní cestou od vesničky. Pomalým houpavým krokem, odkoukaným z laciných amerických detektivek se k naší skupince blížili dva policajti. „Jestlipak víte, pánové, že stanujete na zakázaném místě?“ prohodil po pozdravu starší. Mladší nasadil  samolibý povýšený úsměv. „tak to sepíšeme kolego To bude pěkná pokutička! Občanské průkazy!“obrátil se k nám.

Mirek duchapřítomně prohlásil  „Ale pánové, my už zejtra končíme a jedem domů, my už všechno utratili. Máme jen na dráhu!“

„To nevadí. Dostanete složenky a zaplatíte to z domova“ listoval mladší v našich dokladech.

„Dyk snad nemusí bejt tak zle“, konejšil kolegu starší,  ,,voni tady jenom přespali a jedou dál…že jó,kluci?“ obrátil se na nás.

„Tady není žádný tábořiště-nebo vidíš někde nějakou ceduli?“ opáčil mladší a začal vyplňovat složenky, které vytáhl z úředních desek

Sehnul se nad karoserii auta a jak psal, obrátil se starší k nám a polohlasem prohodil  …,,von za to nemůže, von snad není ani mladej, já jsem mladší než von. To víte, honí kariéru…“

Mladý se narovnal. „Říkal jsi něco?“

„Ne-jen jsem se ptal,odkud jsou“ opáčil starší a potají na nás mrkl. Mladý nám vrátil občanky a rozdal složenky. „Do půl hodiny budete pryč, nebo bude zle!“ Sedl si k volantu a zabouchl za sebou dveře .Starý polohlasem zahučel „neplaťte to, já to u nás stornuju“. Ještě jednou na nás mrknul, nastoupil a policejní vůz se rozkolébal po úzké silničce zpátky lesem ke vsi.

„No tak to nám teda chybělo!“ protáhl Vláďa, vytáhl ze stanu spací pytel a začal balit. „Snad se tomu rozumnýmu dá věřit.Já mám ještě dovolenou a až přijedeme domů, jedu ještě s Karlem na motorce na Moravu. Kdybych tohle měl platit, tak nejedu nikam.“

„Kluci, vono to nějak dopadne..přinejhorším na zem.“  mudroval jsem .,,Každopádně bude nejlíp, když vodsud co nejdřív vypadnem. Můžou se vrátit. A jak o nás vůbec věděli, to by mě tedy zajímalo. Nejspíš nás udal některej z těch strejců ze včerejška.“

Mlčky jsme sbalili všechny věci, napili se na cestu meducínky a za půl hodiny už jsme brázdili peřeje, vesele světélkující v slunci a vůbec se nestarající o policajty a přiblblé předpisy a nařízení.

Ten den jsme se chtěli zastavit u Sudoměře na slavném husitském bojišti a v neméně slavné vesnici Putim, kterou navěky zviditelnil Jaroslav Hašek ve svém Švejkovi. Jenomže kluci, znechucení policejní patrolou, už pospíchali, aby byli v Písku, takže jsme ten den projeli zbytek trasy v jednom kuse.

Večer u ohně v nějakém tábořišti před Pískem jsme si mocně připíjeli meducínkou,abychom zahnali splíny ze setkání s policajty.Zapíjeli jsme ji láhvovým pivem, takže kýžené výsledky se sice zvolna, ale jistě dostavovaly.

„Kluci, vyprávějte někdo něco“ žadonil Standa,  ,,dyk je tady nálada jako vo funuse! Takhle si dovolenou nepředstavuju!“

„Vláďa hodil špačka cigarety do ohně (to by mu skuteční trampové dali díl!), natáhl se pro pivo a začal.

„To bylo hluboko v  totalitním režimu,v únoru v roce 1972..Pamatuju si to datum, protože to se nadá zapomenout…byla doba normalizace, úřady a  hlavně kariéristi v nich řádili jak pominutí a zákazy všeho možnýho byly na denním pořádku. Hráli jsme v bigbítový kapele a to jim bylo trnem v oku-zvláště když jsme měli úspěchy a plný sály, i když jsme teprve začínali. Ale už jsme měli jakž takž jméno. Neměli jsme tenkrát ještě autobus, tak se jezdilo jak se dalo, dokonce nákladním autem. A to i v zimě!“

Vláďa se hluboce nadechl zavdal si z lahve meducínky, která při kolování došla právě k němu..

„Korba maďarskýho náklaďáku ‚CZEPEL‘ byla proslulá abnormální vejškou, dokonce i já jsem měl problémy tam vylízt,a to mám přes sto osmdesát! V těch prvních letech jsme jezdili na tý korbě proti předpisům i my, jen zpěvačka seděla v kabině u řidiče, protože my jsme byli vždycky gentlemani. Tenkrát v tom únoru jsme jeli hrát do Církvice u Kutný Hory. Tam je moc pěknej kulturák, byli jsme tam párkrát už předtím a vždycky to bylo fajn. Pěkný prostředí,  bezvadný lidi a vždycky natřískáno po strop.Na tom náklaďáků s náma jelo ještě pár mládenců, a když jsme zastavili před kulturákem, několik jich seskočilo z tý šílený vejšky, stoupli si na postranici a vypadalo to, jak když skáčou z letadla. Bubeník Bohouš to zkoušel po nich, ale když stál na postranici, majitel auta, nějakej Havrda, zrovna v tom okamžiku povolil postranici a Bohouš zamával rukam,a ve vzduch, s vyděšeným výrazem ve ksichtě zmizel pod autem, jen mu průsvitný uši zasvítily,a ještě v tom letu hulákal ‚Kerej vocas to votevřel‘ a my jsme se mohli umlátit-teda až když jsme zjistili, že si nic nezlomil, to by byl průser jak barák..Havrda stál strnule vedle vozu, hubu votevřenou, ruku pořád ještě na závlačce korby, kterou právě povolil. Pak se začal taky smát, protože my jsme propadli záchvatu nezřízenýho veselí. Bohouš, když viděl, kdo zavinil jeho pád, a na kterém nám záleželo, protože jsme-jak už jsem říkal-neměli tenkrát jinou možnost dopravy, sklopil pokorně uši, zrudnul jak pivoňka a omlouval se panu Havrdovi, že to s tím vocasem tak nemyslel. Tvářil se přitom tak zkroušeně, že jsme řvali smíchy.“

Vláďa se chvíli zamyšleně díval do plamenů ohně. Opodál matně prosvítaly stany a kousek dál jsme tušili tichý tok řeky.. Honza vstal a přihodil několik polen. Příjemně se ochladilo. Sesedli jsme se blíž k ohni a Vláďa pokračoval ve vyprávění.

„Když jsme si ve formance dávali sekanou s chlebem-mimochodem-měli ji tam bezvadnou-, začali přicházet první lidi, kluci a holky, kteří kvůli horšímu spojení přijeli už odpoledne. Zatímco s nima přátelsky tlacháme vo blbostech, od dlouhýho stolu vedle výčepu  nás nevraživě sleduje asi deset chlapíků středního věku. Uvidíte, jak se tihle idioti potom vybarvili.

Tenkrát s náma jela nová zpěvačka. Neřekli jsme jí jinak než Ťapino, protože na zkouškách a při všech možných příležitostech nemluvila o ničem jiným, než o své fence Ťapině, a tak jí to zůstalo.

Když jsme odehráli několik prvních sérií, nastoupila Ťapina k mikrofonu. Byla to nádherná dlouhovlasá blondýna,ale talentu bohužel moc nepobrala. Nácvik jediné písně trval celou dlouhou zkoušku, stál nás kýbl nervů, biflovali jsme to takt po taktu celý odpoledne až k uzoufání. Ale teď vám přišla na jeviště suverénně jako profesionálka, vlnila se v bocích jako Bardotka a sundala mikrofon ze stojanu-bohužel zapomněla vyplivnou žvejkačku,což poněkud kazilo dojem,ale jinak vypadala velkolepě. Koutkem pusy na mě potichu volala ‚Vláďo, kdybych to kurvila,tak to dojeď za mě, jo?‘ ale neuvědomila si, že mikrofony jsou puštěný naplno, takže její slova burácej na celej sál. Trochu ji zmátly posměšky lidí dole pod jevištěm a šéfovo zoufalý kroucení očima. Propásla první nástup .Skončili jsme hrát po třech taktech a začínáme znova .Když se tahle situace opakuje už asi popátý, utekla celá zrudlá z jeviště..  Pak jsem dozpíval písničku za ni. Bylo to sice trochu divný, když kluk zpíval ‚Prosímtě hochu buď můj‘ – tenkrát ještě nebyli buzíci tak populární jako dneska-ale ono to v tom bigbítovým rachotu stejně zaniklo…

O přestávce jsme vzadu utěšovali Ťapinu. Brečela, tak dostala panáka a konejšivé objetí kolem ramen s útěšnejma slovama, ale k úsměvu ji přiměl až Bohouš, když si chtěl odpočinout na jednom ze sklápěcích divadelních sedadel, složených za oponou. S pivem v ruce unaveně a těžce dosedl na sedadlo, ale jako obyčejně si vybral jediný rozbitý, a to ho s rachotem pohřbilo ve svých troskách. Jak se hrabal z tý hromady dřeva, polil se pivem, co ho držel v ruce a tvářil se tak zmateně,  že jsme opět propadli slavnému záchvatu smíchu.

Bohouš je vůbec populární zmatkař a smolař. Pokud se stane něco trapnýho, směšnýho a nedůstojnýho, postihuje to skoro pokaždý jeho. .Před začátkem vystoupení v Opolanech u Poděbrad se mu chtělo hrozně na záchod. Síla přírody byla tak mocná a náhlá, že ubohej přítel všeho nechal a vletěl do tý kabinky jak namydlenej blesk, ani se nepodíval na nápis na dveřích. Vběhl na dámskej!  Nelítostnej osud si ale nalajnoval,že v následujícím okamžiku začali pořadatelé pouštět do sálu lidi, a jak už to tak bejvá, na záchod se hned začaly dobejvat holky. Potom nám vyprávěl, jak tam celej rudej seděl a nevěděl co má dělat a jak z týhle trapný situace vybruslit. Povídal, jak nějaká holka nadávala ,která slepice je tam tak dlouho‘,vyslechl různý důvěrnosti a výrazy, který si mezi sebou něžný pohlaví vyměňovalo, by přivedly do rozpaků kdejakýho otrlýho pobudu. Nakonec se nějaká dívka odhodlala zavolat ‚slečno,je tam papír?‘ a Bohouš fistulí jak Josefína z filmu Někdo to rád horké odpověděl ‚není‘-no my jsme se, když nám to pak vyprávěl, váleli smíchy. No nemohlo to dopadnout jinak, než že zrudlej mladík proběh špalírem chichotajících se holek, protože vystoupení začínalo a bez bubeníka by to jaksi nešlo…On Bohouš byl vůbec proslulej svejma záchodovejma příhodama.Traduje se, že na nějaký dávný dovolený u moře v Bulharsku, kde tehdy nebyly na záchodech mísy, ale takový ty šlapky s dírou, tak tam není zvykem spláchnout papír po použití do odpadu, jako to děláme my. Oni mají vedle koš, do kterýho to házej, jak u nás ženský vložky. No a náš přítel se šel hned první večer vyprázdnit a neznaje poměrů zajásal, že záchod je proti očekávání vybavenej košem, plným papírů. Po vykonání potřeby hrábl do koše-a potom dobrou minutu třepal prsty, aby se přilepenejch papírů zbavil. Pak už kupodivu nechtěl večeři a zbytek toho večera strávil v umývárně pečlivým drhnutím rukou.“

Vláďa se odmlčel, protože jsme se zakuckali smíchy. Jmenovaného Bohouše jsme všichni znali.Pamatuji se, že když hrál v ochtnickém spolku divadlo, měl jedinou roli-zato populární-sluhu, ktereý přišel na jeviště jedinkrát za představení a řekl ‚přišel dopis pane‘, ale i v té jediné chvilce zakopl o schod a natáhl se přes celé jeviště a porazil dekoraci….

Začala padat rosa, vytáhli jsme deky a zabalili jsme se do nich. Po napití z kolující láhve meducínky Vláďa pokračoval ve svém vyprávění.

„Abych se vrátil k tý tancovačce v Církvici. Jirka teď procítěně zpíval krásnej ploužák od Bee-Gees. V týhle písničce jsem nehrál, tak jsem bloumal sálem, pokecal jsem s nějakejma klukama, pozvali mě do šenku na panáka, a když jsem se vrátil do sálu, postavil jsem se pod jeviště a zíral. To dokáže muzikanta znervóznit, zvlášť když si Jirka všimnul, že stojím na parketu pod ním, mám palce zastrčený v uších, vyplazenej jazyk, vykulený voči a zbytkem prstů mávám kolem hlavy. Vyprsknul, přestal hrát a celá kapela postupně zmlkla a písnička se zhroutila při chechtotu celé party. Pohled do nic nechápajících tváří tanečníků naše veselí ještě násobilo. ‚My sme to blbci!‘ řval Jarda smíchy, až mu tekly slzy. Už jsem ani nepočítal, po kolikátý koulel kapelník zoufale očima.“

Vláďa si zapálil cigaretu., lokl si piva a natáhl se pro láhev s meducínkou

„Církcice je kousek od Čáslavi. Tam tenkrát bylo několik velkejch kasáren, bylo to vlastně vojenský město. A tak se stalo, že v publiku bylo spousta vojáků. Jako vždycky jich tam dobrá polovina byla na černo, a tak nebylo divu, že když před půlnocí zastavil před kulturákem gazík a dvě zelený nákladní auta s plachtou, do vojáků jako když střelí. Schovávali se, kde se dalo. Lezili nám na jeviště, kde se schovávali za reprobednama, do kuchyně,  pod pult v šatně, na záchody, prostě všude…

Když vstoupil důstojník se dvěma vojclama se šňůrkama na rukávech a s červenejma páskama, byla zrovna pauza. Lítačka-tak ase říkalo vojenský kontrole-kontrolovala vojáky, který zůstali v sále,protože měli vojenský knížky v pořádku a nemuseli se bát. Pak důstojník přistoupil k jevišti a velice slušně se nás ptal, jestli by mohl něco sdělit vojákům. Pustili jsme ho nahoru a von takovým tím silným řevem, na jakej byl zvyklej z rozsáhlejch kasárenskejch dvorů spustil do mikrofonu až vokna drnčely: VOJÁCI!Je přesně dvanáct hodin Přesně za hodinu, tj. ve dvanáct patnáct, odjíždíme do kasáren! Kdo nebude za pět minut v autě, toho zavřu až zčerná!!!

Nakonec se tam lítačka vožrala i s velitelem, že ji sotva vodnesli do auta.

Začali jsme poslední hodinu vystoupení .Nálada byla skvělá, barevný světla dělaly fantastickou atmosféru. Na lidech bylo vidět, že se jim to líbilo, a že se báječně bavili. Hříchy kvůli záchvatům smíchu nám už odpustili.Naopak-posílali nám rundy, když chtěli některou píseň opakovat. Po každý skladbě tleskali-to bylo milý, protože ‚tancovačkový‘ kapely na takový projevy přízně zrovna moc zvyklí nejsou, a po otráveně přežvykujících obličejích na jiných štacích to bylo osvěžující..Večer šel do finále a docela pěkně se rozjel, když najednou se v sále rozsvítily velký lustry naplno a na chvíli nás oslepily. K jevišti přiběhl sympatickej pořadatel Petr, ale jeho jindy usměvavá tvář byla nějak starostlivá. Odvedl  kapelníka do přísálí a něco do něj hustil, zatímco my ostatní jsme se v hloučku kolem bubnů dohadovali, co se dějě…hádali jsme všechno možný, od zemětřesení po mobilizaci, ale všchny dohady byly mylný. Kapelník se vrátil na jeviště s podivným výrazem ve tváři, stoupnul si k mikrofonu a sdělil překvapenému a nic nechápajícímu publiku, že tancovačka tímto okamžikem končí. Kdosi údajně zapálil budovu a všichni musej ihned opustit sál!…

Ještě jsme se tomu nesmyslu ani pořádně nezasmáli a nepodrobili kapelníka alkoholickému testu, jak jsme měli v úmyslu, když deset chlapíků, který jsem si pamatoval už z odpoledne, jak bohatýrsky nasávali ve výčepu, se vyřítilo mezi lidi a se strašlivým opileckým řevem je začli vyhánět. Byli vožralí jak dobytkové a taky se tak chovali. Sprostý nadávky, jakými častovali zkoprnělé tanečníky, to jen potvrzovaly. Zmatek a údiv ve tvářích mladých lidí vystřídal strach, když si všimli,že každej z těch idiotů měl na rukávu žlutou pásku příslušníka PSVB….

Paniku v sále pak ještě zvýšil větší počet uniformovaných policajtů. Kde se vzali, tu se vzali, vtrhli do sálu a začli systematicky mlátit lidi obuškama hlava nehlava. Byli tak suroví, že jsme stáli na kraji jeviště oněmnělí děsem a třásli jsme se bezmocným vztekem. Policisti, kteří si tenkrát říkali ‚bezpečnost‘, nešetřili ani holky. Ze všech stran se ozýval nářek, třeskot rozbitýho skla, rachot poráženýho nábytku a řev opilých příslušníků PSVB…

..pak už bylo ticho, jenom rozzářený lustry osvětlovaly apokalyptickej obraz zkázy. Rozlitý nápoje, smíchaný s cigaretovým popelem a krvavýma šmouhama, polámaný a převrácený kusy nábytku, rozbitý sklo, strhaný, mokrý, zmuchlaný ubrusy a zapomenutý kusy oblečení….

A tou spouští se s výrazem dobře vykonaný práce s rukama za zádama procházel nažehlenej policejní důstojník, důležitě si prohlížel následky ‚práce‘ svých podřízených a spokojeně odcházel k výčepu. Když překračoval vyvrácený dveře, Mirek už to nevydržel a zavolal za ním ‚To je mi ale pěkná bezpečnost!‘

Důstojník se otočil na podpatku nablejskaných polobotek a s opovržlivým výrazem jen odsekl ‚koukejte zmizet, na vás jsme tady tak čekali!‘ .Měl takový ty studený modrý voči, jako asi měli esesáci v koncenterákách. Mlčeli jsme a von se votočil a vodešel do výčepu.

Roztřesenýma rukama jsme balili nástroje, nemluvili jsme, bylo nám všelijak. Nevím jak ostatní, ale já jsem tý noci nespal…

O několik dní pozdějc nám pošta doručila písemný zákaz činnosti s odůvodněním, že jsme ‚vyvolali výtržnost v Církvici na taneční zábavě,až musela zasahovat Bezpečnost‘.Nebejt těch ubohejch zbitejch kluků a holek, bylo by to jak groteska. Zváště  když se později ukázalo, že podle očekávání žádný požár kulturního domu založenej nebyl. Po půl roce se nad náma úřady smilovaly a zase jsme směli hrát, ale do Církvice jsme už potom nikdy nejeli…“

Vláďa se odmlčel a my všichni jsme přemýšleli nad dobou, která dovolovala podobné zrůdnosti. Vláďa ještě dodal, že po ‚listopadu‘ se pokusil zjistit, kdo z mocných tehdy za tím zinscenovaným zásahem stál, ale kromě článečku v regionálním tisku nedosáhl ničeho. Možná, že z onoho člověka je dnes vážený podnikatel a pravicový fanatik z řad vládních stran…kdo ví.

Pokročilá noc už byla opravdu chladná, rosa studila do nohou, tak jsme nechali oheň dohořet, zalezli jsme do stanů a usnuli.