Putování s meducínkou - kapitola 5.

Toho dne jsme už tolik kilometrů neujeli. Usnuli jsme na sluníčku,pak si kluci rozdali na louce malý fotbálek na rozhýbání zlenivělých svalů (beze mě,já mám radši zlenivělé svaly,než bezúčelné plýtvání energií),takže jsme vyrazili na řeku až před polednem.Jsme na dovolené,ne na závodech.

Večer toho dne,když jsme se utábořili na nějaké zastrčené louce u lesa,kde-jak jsme doufali-nás nebude nikdo pronásledovat za nedovolené táboření,Honza prohlásil,že to zde zná,protože už tady kdysi stanoval,a že ví,kde je blízko hospoda.

„Tady hospoda?Dyk tady snad neprošla lidská noha!“ zvolal Venca,když zalepoval dno kánoe epoxydovou pryskyřicí.Natáhl záplatu z laminátové hmoty a přežehlil suchým hadrem.

„To jsem na to zvědavej,kde tu hospodu máš!“

„Uvidíš!“usmíval se Honza,  ,,nebudeš litovat!“

A tak jsme za půl hodiny ztěžka lezli úzkou asfaltkou mezi lesy do příkrého kopce.Šli jsme velmi dlouho.Cesta vedla stále do kopce a stále lesem.Začalo drobně pršet.

„Ty,Honzo,nepoplet jsi to?Je to správná cesta?“

Vzpoměl jsem si,jak jsem jednou s mou ženou a dcerou šli v Posázaví z Ledečka do Českého Šternberku,ale v Poříčku jsme špatně odbočili a zašli jsme si v letním vedru asi pět kilometrů,než nás jakási dobrá duše vrátila do správného směru.

„Ty bláho,teď tam dojdem a bude tam cedule ‚zavřeno‘,nebo jim dojde pivo,a mě normálně vomejou!“ hořekoval Jarda.

„Tohle ovšem vyloučit nemůžu“,podotkl Honza,ale odpovědělo mu hromadné hrozivé zamručení,takže raději zmlkl. Pod stromy se sešeřilo,silnička vypadala tak opuštěně,že jsme se cítili jak osamělí badatelé v cizích galaxiích.

„Já už se cejtím jak ten chlapík z Dymokur,co dolezl z posledních sil do místní hospody,a už ode dveří volal na hospodskýho ‚Honem mi dej pivo,nebo ti tady umřu!‘ ,řekl jsem těžce,protože z toho stoupání do kopce se mi špatně dýchalo,  ,,a ten hostinskej mávnul rukou a povídá ‚Dej mi pokoj a počkej jako vostatní,já mám jen dvě ruce‘,ale ten týpek pořád ved svou ‚Dej mi to pívo,nebo ti tu umřu‘,až k němu nakonec teda ten hostinskej vopravdu přišel s pivem,a kouká,chlap má hlavu na stole,jak když spí-tak ho zatřepal za rameno,a von byl doopravdy mrtvej.“

„Taková smrt u piva,to by se mi líbilo“,mínil Jarda.

„No jo,ale von si ani nelíz!“

„To já se pamatuju,jak se v Kolíně před lety utopil nějakej Cikán v pivovaru v pivu,“ přidal se Mirek k debatě. ,,Von tam byl zaměstnanej,a jak tak tam poletoval nad těma nádržema s pivem,nějak mu uklouzla noha či co,spad do nádrže a než si toho někdo všim,bylo po něm.Byla to tenkrát velká aféra a tu značku piva,do tý doby oblíbenou,nechtěli lidi pít.“

Vzpoměl jsem si na onu aféru.Můj spolužák Jarda Slavíček tehdy pietně sepnul ruce,soustrastně pohlédl k zemi,potřásl hlavou a tichým hlasem pronesl ‚Krásná smrt!‘.

Konečně jsme vystoupili na vrchol kopce.Mezi porostem se objevila světélka nějaké vesnice.Konečně jsme tady! Srdce mi tlouklo jako zvonkohra na Loretě.

Hospoda byla jak z Ladových obrázků,jen ta ohrádka s kapelou tu chyběla, strejci s fajfkama zde ovšem byli.Stará tělnatá paní v zástěře s laclem nás docela mateřsky obsluhovala a když jsme dostali pivo,vynahradilo nám to ono plahočení lesem do kopce.Byl to onen slavný ‚tlustý‘ jihočeský nápoj bohů,jaký se ve městě z  už moc často nevyskytuje.Zde ještě nemají kontejnery ani hliníkové sudy,zde je vše ještě starosvětsky poctivé.Snědli jsme královské porce salámu s cibulí,uvolnili jsme se a kolem stolu se rozproudila živá debata.

„Víte,kdy jsem se nejvíc bál?“povídám,když jsem polkl sousto chleba. ,,Nejvíc jsem se bál,když jsme sjížděli Otavu a stanovali jsme s Jirkou Dojčiakem v Sušici na vodáckým tábořišti.“

„Ty seš ale hrdina!“ zasmál se Honza,  ,bojíš se ve stanu!“

„Nesměj se blbe!To není celý!V noci přišla bouřka,jakou jsem do tý doby nezažil.Blesky lítaly kolem stanu jak pominutý a snad bylo otázkou času,kdy se do nás nějakej trefí.Hned u tábořiště je totiž železnej most s kolejema pro vlaky,ten to snad přitahoval…a spustil se takovej liják,že za chvíli jsme ve stanu plavali jak žáby.Do toho ty blesky a staršnej randál vod blesků..to bylo jak apokalypsa.“

Kluci kolem stolu se šklebili.  ,,Hele,kluci,máme parťáka,co se bojí bouřky!“ dělal si dobromyslné posměšky Venca.Věděl jsem,že to tak nemyslí,že dobře ví,jak takové pošumavské bouře vypadají,sám je často prožil.Často se stává,že už odeznělá bouřka se náhle opět vrátí a řádí s neztenčenou silou dál.

„Já se bouřky nebojím,ty vole“,ohradil jsem se žertovně,  ,,doma se na ni koukám z okna docela rád!“ Napil jsem se toho skvělého piva tak,že ve sklenici zůstala sotva polovina.

„Ráno svítilo sluníčko,natáhli jsme před stanem spacáky a nechali je sušit.Všechny stany okolo nás byly taky nějak pocuchány,lidi sušili co se dalo,ale nejlepší byl stan,co v něm spali kluk s holkou.Ten byl úplně poraženej.Mysleli jsme si že je to bouřkou,ale pak jsme zjistili,že měli stan v troskách každou noc,co tam stanovali,i když už byly noci krásný a tichý.To už vždycky každý ráno všichi lidi z tábořiště koukali hned nejdřív ze všeho se smíchem na ten stan.Kluk vylez,srovnal poraženou tyč a šel se mejt,pak se vyhrabala holka,celá se červenala,když si všimla,že na ni všichni čuměj,ale nezdálo se,že jí to vadí.Byla šťastná…“

.Trochu jsem zesmutněl.Sám jsem takovou lásku neprožil.Mám sice hodnou ženu,ale poznal jsem ji příliš dlouho,než abych s ní zažil podobná dobrodružství.

Nemohu si stěžovat na mládí,prožil jsem dvě krásná období s dobrými kamarády,nejdřív s Jardou Líbalem na čundrech a při táborácích za městem.Měli jsme partu skvělých přátel,trávili spolu každou volnou chvíli od školních let až po ty časy,kdy někdo musel na vojnu,jiný na internát či na kolej,to byl konec krásných časů.Pak jsem s jinou partou hrál v rockové kapele a vydržel jsem to skoro dvacet let.Dodnes na to nostalgicky vzpomínám.

Ale skutečnou lásku,takovou tu pravou,romantickou lásku,tu jsem nezažil…

Standa,který seděl u stolu naproti mně,zamáčkl cigaretu v popelníku a natáhl se s vidličkou pro zbylé kolečko salámu na talíři. „Kluci,já mám problém.Už o tom přemejšlím tejden.Mám pocit,že jsem neskutečnej trouba!“

„Tak se svěř kamarádům!“ prohodil vesele Venca,  ,,nedala ti,co?“

„Ty seš blbej!“ ohradil se Standa prudce,ale pak spolkl salám. ,,Vlastně v tom něco takovýho je…“ zabručel.

„Tak povídej,to nás zajímá!“

„Pár dní,než jsme jeli na vodu naši odjeli,byl jsem sám doma přes celej víkend…a když už jsem si tak popíjel s nohama na stole u televize,najednou zvonil mobil.Bylo už půl jedenáctý v noci,tak jsem si řek,že je to nějakej blbej fór nějakýho vožraly a chtěl jsem to vypnout,jenže pak mi to nedalo.Co kdyby to byli naši a něco se jim stalo! Tak jsem to zved.Byla to Emilka,moje nádherná kamarádka,kterou znám už pět let.Kdysi se naši a její rodiče kamarádili,ale pak nastalo nějaký ochlazení a už se skoro nestýkají.Ale s Emilkou se sem tam potkám na ulici a docela prima si pokecáme. No a tahle holka mi povídá do mobilu,že je sama doma a že se nudí,a protože ví,že já jsem dneska taky sám,tak jestli si může přijít popovídat…“

„A tys jí vodpálkoval viď?Pak seš teda obrtrouba!“ smál se Vláďa přimhouřenýma očima.

„Ale né,pozval jsem ji,ať přijde.Doopravdy mě to potěšilo,ale nebyl jsem si jistej,jestli si nedělá srandu a jestli skutečně přijde.Pro jistotu jsem uklidil bordel,jaký jsem za sobotu nadělal a připravil jsem láhev vína.Ale za čtvrt hodinky skutečně přišla.Byla neskutečně milá,povídali jsme si o všem možným,popíjeli jsme a docela intimně jsme se k sobě tulili.Jenže když jsem zkoušel něco víc,prudce se ohradila,že nechce žádné intimity,že si přišla jenom popovídat.Že prej ví,že jsem zadanej,že chodím s Janou,a že jí do zelí lézt nechce.“

„Ty seš ale vopravdu trouba!“ prohlásil Venca se smíchem. ,,Vůbec neznáš ženský!Každá dělá fóry,ale nemůže se dočkat,aby ho tam už měla! Vláďo,hoď po mě sirku!“ Zapálil si cigaretu a vyfoukl dým na Standu. ,,Kdyby byl každej jako ty,tak vymřeme!“ přidal se Honza.

„Jenže co jsem měl dělat?To jsem ji měl znásilnit?“

„To zrovna ne,ale víš co říkal doktor Uzel?Pomalu ji ukecávat a ukecávat,a vona nakonec povolí.“

„Když na to já nejsem-já mám rád jednání na rovinu.Buď mě chce nebo nechce.Nějaký divadýlka a lsti a úskoky,to na mě není.Tak jsme si ještě asi půl hodinky povídali,i na polibky došlo,a pak jsem ji kousek doprovodil,dál už nechtěla,aby nás někdo neviděl…tak jsem se vrátil domů a vožral jsem se lítostí a vzteky. Tak jsem trouba,nebo ne?Víš,já mám takovej pocit,že ona si teď myslí,že se mnou nic není,a já si zase myslím,že s ní nic není,a oba si myslíme,že s náma nic není…jenže pořád k sobě cosi cítíme….“

„!Ty se voženíš asi jenom na inzerát,nebo to musíš vydržet s tou tvojí Janou!“

„Když já si s ní moc nerozumím.Jsme každej jinej.Všechno co udělám je špatně a ničím se jí nezavděčím,všechno zkritizuje.Připadám si s ní jak blbec.Ne že by byla zlá,ale ta povaha mi nesedí.To Emilka….“

Standa,který je z nás nejmladší,se užíral ve svých citových zmatcích,ale Vláďa si všiml opuštěné kytary v koutě.  ,,Paní,můžeme si trochu zahrát na tu kytaru?“

„Jen si ji mládenci pučte,aspoň to tady trochu oživíte.“

A tak za chvíli hospodou zněly písničky starých trampů,ale i nové skladby,které Vláďa kdesi odposlechl.Kolem stolu zavládla příjemně nostalgická nálada,když jsme několika hlasy spustili ‚Když jsem byl chlapec malej,tak metr nad zemí,scházeli se farmáři tam u nás v přízemí‘,  Chceš píseň severu znát,tak musíš tiše naslouchat,když táhne bílý losos peřejí‘,ale i legrační písně z divadla Semafor,jako ‚Popásal jsem letos ovce ovčákem mi svěřené,a to přímo na vozovce nepořádně změřené….a strejdi se rozzářili,posílali nám šnapsy a všem nám bylo dobře.Vláďa spustil Na hradě Okoři a Už vyplouvá loď John B,stará paní nestačila donášet nové pití.

.Když Vláďa dohrál,strejcové si přisedli,a odkud jsme o co děláme,když zrovna nejsme na dovolené,a poroučeli nám další a další panáky,až jsme sotva stáli na nohou..

„Takhle se jednou vožral jeden můj kamarád,když se seznámil s nějakou dámou na inzerát a jel za ní někam do jinýho města-zapoměl jsem do jakýho,ale to je jedno.Byla to velmi seriozní paní,měla pečlivě uklizený rodinný domek,nachystané pohoštění,sama se nastrojila jak na ples.Vypadalo to,že si budou rozumět,bavili se o všem možném a vznikalo mezi nimi už cosi jako pouto,ale pak si paní vzpoměla,že nemá pivo,aby bylo po večeři,prej když je v domě chlap,musí tam bejt i pivo.A tak se ten můj kamarád džentlmentsky nabídl,že pro pivo dojde do hospody.Popadl džbánek a šel.Měl opravdu poctivý úmysly,chtěl si dát natočit džbánek a hned jít zpátky.Jenomže osud rozhodl jinak.V hospodě seděli jeho kamarádi z práce.Ne,já ne!Nečum na mě tak blbě ty vole!…

A hned-kde jsi se tady vzal,poď si k nám sednout,dej si pívo,a pijeme myslivce,co ty na to…tak aby neřekli,tak si s nima dal panáka a pívo a že už musí jít,a voni kam bys chodil,venku je tma,ještě tam zakopneš,dej si ještě jednu sklenku,nevíš co tě čeká venku…no co vám mám povídat!Seděl tam s nima do zavíračky,vožral se jak Dán a po půlnoci se proplížil kolem ztichlýho temnýho domku,položil džbánek na práh a utekl na vlak.“

„To asi chudák paní zanevřela na inzeráty!“ smál se jeden ze strejců.

„Já mám jednu kamarádku,moc hodnou holku-nesměj se blbe,opravdu je to jenom kamarádka,ty hnedka ve všem vidíš hejbání,pitomče-té někdo,do dneška nikdo neví kdo,dal do novin inzerát,že prodá starší zachovalý housle“, vzpoměl jsem si na zážítek z mládí.

„Vůbec vo tom nevěděla,a tak byla šíleně vykulená,když jí začaly chodit nabídky a dokonce návštěvy až domů,protože v inzerátu byla uvedená plná adresa.Nejvíc ji šokovalo,že přišly asi tři rodiny cikánů,a že idú kúpit ty húsličky,nemohla se jich vůbec zbavit.Pak na nás byla dlouho naštvaná,dokonce si myslela,že za tím jsem já-ale mě by takováhle pitomost ani ve snu nenapadla,i když se všelijakým srandičkám nebráním.Myslím,že dodneška není jasný,kdo ten inzerát tenkrát poslal, a často na to přijde řeč,když s tou dívkou mluvím.“

Jarda žvýkal kolečko salámu a s masem v ústech prohodil ,,Já mám v práci kolegu,je mu už přes třicet,ale s žádnou ženskou se nesnese.“ Polkl salám a natáhl se pro sklenici s pivem.

„Von je tak trochu podivín.Hledá ženskou,která by pořád jenom seděla doma,nechce,aby ho tahala na tancovačky nebo do společnosti.To se na něj zákonitě každá vybodne,mladý ženský se chtějí bavit.Von je to takovej koumes,pořád něco kutí,doma na baráku,nebo na poli pěstuje brambory,ve sklepě má dílnu vybavenou snad líp než já v práci.Tuhle povídal,že nechápe lidi,co daj třeba devět tisíc za dovolenou u moře.Von by si za ty peníze radši koupil soustruh.Takovým chlapům ženský padaj do náruče…No a protože samozřejmě nemůže najít ženu a cejtí,že mu pomalu ujíždí vlak,tak si taky dal inzerát.Jenže pak mu začaly chodit esemesky a von místo aby měl radost,tak se naštval!Chápeš to?“ zašermoval Jarda prstem nad stolem,  ,,von to považoval za otravování a za žárlivost,protože ho holka bombarduje mobilem,já bych byl bez sebe nadšením,von nadával…Ale snad teď už se na něj nějaká chytla,tak nevím,jak to dopadne.Až se vrátím z dovolený,budu vědět víc.“

„Sakra,přestaňte už kecat vo těch inzerátech,znervózňujete mě!“ zabreptal opile Honza,  ,,já bych navrhoval,abychom šli spátTy panáky mě zmohly,už to teda sakra cejtím….“

Přestože nás strejcové přemlouvali,abychom ještě něco zahráli a zazpívali,zvedli jsme se,zaplatili a šli příkrou lesní cestou dolů k řece.

„Kluci,když jsem byl mladej a moje ségra si nabalila mýho nynějšího švagra,tak jsem se namazal s mou tehdejší partou.Jirka u nás byl tenkrát na návštěvě a brácha s tátou ho vzali taky někam na pivo a taky se trochu prdli.Jenomže já víc,a když jsem v noci přišel domů,tak jsem si splet dveře a místo na hajzl jsem vlez do špajzu.Dodneška nevím,jak se to mohlo stát,dyk v tom bytě žiju pětadvacet let a špajz je na druhým konci předsíně,a jak se mi to všechno navalilo zpátky,tak jsem se v tom špajzu vyblil do koše špinavýho prádla,co si tam máma dávala,protože jsme tenkrát ještě neměli koupelnu a jinde nebylo místo.

Druhej den na to máma přišla,když chtěla prát,ale mlčela,protože si myslela,že to udělal Jirka,když se s bráchou a s tátou připili a je u nás poprvé a nezná to tam,a z taktu mlčela,a já samozřejmě taky,a dodneška Jirka netuší,z čeho byl tehdy podezřelej a máma neví,že se tenkrát zmejlila…“ Standa se zastavil na kraji silničky a močil do křoví.  ,,Já mám kamaráda,co študoval v Praze,a jak to tak tenkrát u študáků chodilo,trávili večery v malostranských hospůdkách.Byl to krásnej život,jednou jsem tam za ním jel,seděli jsme U dvou slunců v Nerudovce mezi báječnejma študákama,bylo tam spousta srandy a krásnejch holek..dneska jsou to drahý podniky pro turisty,ale tenkrát tam byla smíchovská desítka za dvě koruny a buřty s cibulí za bůra….no a tenhle kamarád mi jednou vyprávěl,že se v jedný z těch hospůdek dal dohromady s nějakou holkou,která si ho potom,pozdě v noci vedla k sobě domů.Bydlela ale v bytě s rodičema,a tak ho pořád nabádala,aby šel potichu,aby je nevzbudil-pak by z milostných hrátek asi moc nebylo.Ale milej Milan,jak byl rozjařenej,zařval na schodech na celej barák ‚Neboj-jako myškááá!“vyprávěl jsem,když jsme pokračovali v sestupu k řece.

„Tam už chyběl jenom ten obligátní plechovej kýbl,jak padá po kamennejch schodech“ podotkl Jarda.

Když jsme dorazili na naše malé tábořiště,téměř jsme vystřízlivěli.Stany byly vlhké rosou a  podvečerním deštíkem.Řeka  tiše šplouchala opodál .Zatím,co jsme byli v hospůdce,přestalo mrholit,obloha se vyčistila a na noční krajinu shlížely jasné zlaté hvězdy.Na druhé straně řeky bylo vidět čísi oheň a přes vodu k nám zněly zadumané tóny tahací harmoniky.