Rapsodie v bílém

  Bíle natřený kulatý věšák v koutě nemocničního pokoje připomínal Petrovi řetízkový kolotoč. Při častém nočním bdění, způsobeném nářkem dědy v krajní posteli u okna, chrápáním starého Mantlocha a mlaskáním těch, které to rušilo se mu občas zdálo, že se věšák roztočil a změnil fádní bílý pokoj plný bolesti v pouťovou náves u nich doma ve dnech plných léta, zdraví a dětské radosti.

Teď,v podvečerním šeru, svítily bílé oblouky kovových pelestí šesti postelí jak neónové upoutávky nějaké neexistující firmy. Pod těmi svítícími oblouky bíle v zapadajícím slunci svítily zmuchlané pokrývky, skrývající pacienty chirurgického oddělení s různými stupni bolestivých úrazů. Starý Mantloch, jehož lože u rohového umývadla bývalo společenským koutem pokoje, protože tento stařec byl zdrojem neutuchajícího humoru a vyprávění, spadl doma ze schodů a přivodil si tak množství komplikovaných zlomenin, že nyní byl obklopen stojany s infúzemi, závažími a jinými, pro Petra záhadnými přístroji a hadičkami, zavedenými do těla. Přesto neztrácel dobrou náladu a rád bavil celý pokoj různými příběhy ze svého bohatého života..

Děda v koutě u okna neustále vzdychal, nespokojeně se vrtěl a polohlasně naříkal k zlosti ostatních, kteří se kvůli němu vůbec nevyspali.

„Já chci domů, já tady nebudu, já tam mám králíky,musím je nakrmit!“ naříkal a k nadšení a k bezbřehé radosti sestřiček si začal vytahovat infúzní jehly z rukou….

Jiří po Petrově levici spadl z kola a nešťastně si zlomil pár žeber. Ale už byl z nejhoršího venku, mohl chodit a čekal, že ho už brzy pustí domů. Gustav naproti naopak čekal na převoz do hlavního města po složitých komplikacích, způsobených těžkým úrazem při dopravní nehodě.

Pokročilý večer nahlédl nepozorovaně oknem do zšeřelého pokoje. Starý Mantloch se napil ohavného nemocničního čaje a rozhlédl se po pobavených tvářích svých posluchačů. Jiří vstal a nalil mu z konvice na stole nový čaj.

„Kdybys mi aspoň nalil pívo“ , vzdychl Mantloch s hraným steskem.

Petr nespouštěl oči z vrásčité tváře, loupal si pomeranč a naslouchal.

„Víte, čemu se u nás říká ‚bažantí polívka?‘ řečnicky se otázal Mantloch ke všem a k nikomu.

„Tedy bažantí polívka je svařený víno s rumem. Tenkrát – snad to bylo ve dvaapadesátým, já už si to taky nepamatuju přesně, tedy tenkrát jsme s tím ožrali souseda Mertlíka, že z toho málem měl smrt. Každopádně viděl všechny svatý! My s Lojzou Mráčkovým jsme si do toho dávali tresť, takže jsme byli pořád fit, ale jemu jsme do toho rumem nešetřili, tak jak to má bejt.. Byla to vlastně taková nevinná pomsta za to, že nám pár dní předtím odtáhl ze dvora kozu. Bejci jedni si ji pak vzadu za stodolou na vohýnku upekli a sežrali…to víte, když se jde vo půlnoci s kamarádama z hospody, tak padaj různý nápady a hlavně zábrany. To chtělo pomstu. Mertlík v tom lítal jak prápor o státním svátku. Když pak k ránu doklopýtal s nadlidským úsilím domů, porazil vrátka, vylezl rovnou na půdu a voběsil se. Naštěstí visel jen krátce, jeho stará se tím rámusem, co při tom dfělal vzbudila, hned ho našla a ještě než ho vodřízla, tak ho hnedka jak visel zfackovala. Vypadalo to jak boxerskej trénink s tím pytlem, co maj v tělocvičnách. Pak ho teprv sundala. A víte, že to přežil? Nejspíš mají opilci opravdu nějakýho toho anděla strážnýho…“

Mantloch se nahnul z postele nad noční stolek a svlažil hrdlo douškem čaje..

„Mertlíková nám pak přišla vynadat tak jak byla, rovnou z chlíva. Vletěla mi na koberec v obýváku bosa, mezi prstama na nohách slámu a kozí bobky, tepláky mokrý vod močůvky, vona to vůbec je špindíra. Má sto padesát centimetrů, ale váží asi sto dvacet kilo, no představte si to lidi, jak šílený to bylo! Ta koule se snad celej rok nekoupala, smrděla potem a chlívem, to je NĚCO, když TOHLE přijde někam do slušnýho bytu na návštěvu..všude se pak větrá a uklízí. Starej Mertlík se před ní zamyká do komory, protože představa, že by s ní měl jít do postele je neuvěřitelná. Tuhle na něj bouchala, dobejvala se do komory, kopala do dveří a řvala na celej barák ‚Tondo, ty chcípáku, votevři, já tě chci, půl roku jsem to neměla‘ a sousedi v celým okolí se náramně bavili.“

Petr odložil slupky z pomeranče, které dosud držel v dlani, na talířek na nočním stolku.Odloupl dílek pomeranče a nespouštěl přitom oči z Mantlocha, který pokračoval.

„Víte, řeknu vám, že ženská, která kouří, je taky vodporná, já nevím, co na tom viděj, mě se to tak nelíbí, a myslím, že většině chlapů taky ne. Možná, že se mnou nesouhlasíte, ale je to můj názor. Ženská má vonět kosmetikou, místo toho každá druhá smrdí nikotinem. Políbit kuřačku je utrpení…jenomže proti tomuhle nadělení je i kuřačka zlatá..Ale syny mají jako ze škatulky. Jsou z nich podnikatelé, elegantní jak ti jupíci z televizních reklam.“

Venku se mezitím setmělo, tmavomodrými čtverci oken do pokoje nahlížely hvězdy mezi holými pahýly černých stromů v zahradě nemocnice. Vypadaly jako blikotavé korálky.

„Víte, ona to vlastně dělala ze šetrnosti“, pokračoval Mantloch. Posadil se na posteli a zachrastil hadičkami a infuzemi.

„Když jsem se jí jednou v záchvatu upřímnosti ptal, proč se vlastně aspoň jednou za měsíc nevykoupe, div že mne neseřvala..Prej jestli vím, kolik musí měsíčně platit za elektriku a co toho žere bojlér. Klukům když byli malí kupovala všechno ve výprodejích. Teď už jsou velký a když si sami koupěj něco novýho na sebe, nebo se rozšoupnou v hospodě, lomí rukama jako kulovej spodek nad takovou rozhazovačností…“

„O jednom takovým jsem taky slyšel“, ozval se Gustav odkudsi z hromady obvazů na protějším lůžku. „V Dymokurech prej žil před lety nějakej Falda, nebo snad eště žije, já nevím, znám to jenom z vyprávění. Každopádně jestli jo, tak už musí bejt hodně starej.

Tak ten měl pionýra, jestli se vy mladší pamatujete, to byl takovej lepší moped, tenkrát ho měl každej kluk nad patnáct, dnska je to samá silná mašina, o tom se nám tehdy ani nesnilo. Tak teda von měl toho pionýra, ale vůbec na něm nejezdil. Byl na něj tak hrdej, že ho pořáde leštil a blejskal a voskoval, a protože mu někdo řek, že motor se musí vobčas prohnat, aby nezatuhl,, tak to jednou za měsíc vytlačil ze stodoly, našlápl a dobrou minutu túroval na plnej plyn. Držel otáčky nadoraz, až se chudák pionýr celej třás jako jeden můj známej notorik, když nemá pivo. Kvůli tomu prohánění motoru mu jeho známí říkali ‚fofr‘. Von pak toho pionýra zase zatlačil zpátky do tý stodoly, kde ho půl hodiny leštil flanelem“.

Jiří na vedlejší posteli se protáhl na polšttáři „Já bych si dal cigáro!“. Pak se přitáhl na hrazdičce, kterou měl zavěšenou nad postelí a posadil, bosé nohy skrčil pod sebe.

„Já jsem znal taky takovýho cvoka. Ten měl pro změnu babetu, ale tenhle šel ještě dál! Ten ji měl doma zastlanou v peřinách! To by normální člověk nepovažoval za možný! Měl ji naleštěnou a vymydlenou jak nevěstu a vlastně i po letech byla úplně nová, protože on ji z těch peřin vůbec nikdy nevyndal..A tenhle člověk nechtěně taky děsil děti. Vážně, nekecám! Vypravoval mi to starej Svoboda, von je to jeho soused. Tak když jeho děti chodily do školy úvozem kolem studánky  a pak stejnou cestou domů, slyšely v křoví kolem cesty nějaký mumlání. Přiběhly pak domů celý vyděšený a druhej den se bály jít do školy. Svoboda vyprávěl, že prošel celou trasu několikrát sám a nic. Už si myslel, že děcka blafujou a že to na něj hrajou, ale pro jistotu si druhej den, když děti zase šly do školy, v tom křoví počíhal a tohohle blbce tam načapal. Prej Jakto, že mi tu děsíte děti člověče‘ povídal, a ten člověk se ho strašně lek a pak prej povídá ‚nezlobte se, pane Svoboda, tohle jsem si vůbec neuvědomil. Víte, já jsem na tom světě sám, nikoho nemám, nevím, s kým bych si povídal, a tak když jdu ke studánce králíkům na trávu, nebo sbírat jabka, nebo jen tak ven, broukám si pro sebe, abych slyšel aspoň nějakej hlas…..“

Příjemné šero pokoje a domáckou atmosféru náhle přerušila sestřička. Prudce otevřenými dveřmi do místnosti vnikl nejprve jasně zářivý obdélník z chodby, hned nato se pak rozzářila stropní zářivka.

„Ale ale, pánové, to držíte černou hodinku?ů halasila sestra vlídně. „Za chvilku bude večeře. Potěším vás, bude prima žemlovka!“ smála se. „Ale dědo, co mi to děláte!“ zděsila se, když si všimla vytažených hadiček infuze u pacienta u okna. „Vy jste si to zase vytáh! To mi nedělejte!“ zpřísněl jí hlas. Sklonila se nad lůžko a zbytek pokoje mlčky oceňoval půvab, který jim byl dočasně odepřen. Ve dveřích zakodrcal vozík s večeří, tlačený jedinou starší sestrou, jedinou mezi samými mladými a hezkými sestřičkami. „Hele, bába nese zemlbábu“, neodpustil si Jiří polohlasnou poznámku, aby to sestra neslyšela. Petr vyprskl smíchy.

Sestra vyložila talíře s jídlem na stolek za všeobecného mlčení. Když vozík odkodrcal chodbou za dalšími strávníky, odešla i mladá sestřička, když upravila dědovi hadičky a pokoj se opět ponořil do utišujícího šera.

„Já si teď vzpomínám“ řekl Petr, když se za sestřičkou zavřely dveře,  „na svoje sousedy ještě z dob, kdy jsem ještě bydlel v Kolíně. To byl zas opačnej extrém.. My Češi jsme vůbec na extrémy borci, vo tom by se dalo povídat do rána.. Ale byla tu řeč o chorobný spořivosti. Tihle moji sousedi, to byly dvě rodiny, který se předháněly, kdo má víc věcí. Prostě typický snobové. Jeden byl náměstek v jedný místní továrně, tak myslel, že je lepší, než my všichni ostatní, druhej zas jezdil na montáže do ciziny, ten byl skromnější, ale jeho žena ho asi doma dusila pantoflem. A tak jedna rodina druhé pořád musela dokazovat, co všechno má, a zbytek baráku se docela dobře bavil.. Já jsem byl tenkrát malej kluk a ještě jsem z toho neměl moc rozum. Doma jsme hodně četli a poslouchali rádio. Televize tenkrát teprve začínala a málokdo ji měl. Pamatuju si, když byly přenosy z mistrovství světa v hokeji, že byla jedna televize vystavená zapnutá ve výloze elektry a spousta lidí tam koukala v zimě a dešti na zápasy. A tehdy si Voctářovi pořídili televizor. Děti z celýho domu se k nim chodily dívat na pohádky a chlapi na fotbal. Samozřejmě netrvalo dlouho a Krásovi měli televizi taky.. Pak si pořídili auto, postavili na dvoře plechovou garáž. Samozřejmě, že za čtrnáct dní zaburácel průjezdem do dvora i Voctářovic wartburg. Tak to šlo celý léta se vším. Když za nějaký ten rok Voctář zemřel, čekali jsme, že ho bude Krása hned následovat, ale tohle bylo asi to jediný, co si nezáviděli a nemuseli to hned mát taky.“

„My jsme na extrémy borci, to jsi přesně vystihů, ozval se pacient po Petrově levici, který zatím do debaty nezasahoval. „Třeba v politice Za komunistů nám do všeho kecali Rusáci Zavedli tady snad horší režim, než měli oni doma. Po listopadu nás oblbli řečmi o demokracii a místo ní nám tu zavedli dávno přežitej model kapitalismu z devatenáctýho století. Nebo si vemte sex – dřív byl úplně tabu, kdo se o něm zmínil, byl sprostej a vulgární. Teď jsou plný trafiky porna a bulvární časopisy se dají splést sem tam s Nei reportem, pořád jen kdo s kým má nebo nemá sex a co na to jejich manželé a manželky, je to k blití.

Místnost se ponořila do ticha. Tohle byla příliš složitá otázka, než aby na ni uměli reagovat.. Jen od umývadla se ozval starej Mantloch, nahýbaje se pro sklenici s čajem. „Teď by se mi ta bažantí polívka docela hodila!“.

Petr zabořil hlavu do bílého polštáře a zahleděl se na bílý, řetízkový kolotoč připomínající stojanový věšák v koutě u bílého umývadla.