Au revoir!

      Ten výbuch byl tak nečekaný, že v prvních vteřinách si nikdo neuvědomil, co se vlastně stalo. Tři děti, které se ještě před chvílí bezstarostně se smíchem honily kolem stolu uprostřed místnosti, ležely teď v jeho ohořelých troskách bez známek života.

. Čtyřletá holčička se světlými vlásky začala strašně naříkat: Maminko!

Ale beztvarý krvavý chuchvalec v koutě čekárny ničím nepřipomínal onu hezkou, elegantní a usměvavou mladou ženu, matku děvčátka. Desetiletý školák byl tlakovou vlnou vhozen do okna a teď visel napůl ven, napůl do místnosti. Z pahýlu po utržené noze mu crčela krev a z vyděšených překvapených očí v bledé, sklem okna pořezané tváři mu pozvolna vyprchával život.

Libor ležel na zemi. Zprava ho dusila mrtvola železničáře. Vymanil se z tlaku neživé hmoty, zvedl se a lezl po kolenou ve spoušti po podlaze, hledaje brýle mezi zbytky zavazadel, cáry zakrvácených zbytků oblečení a doutnajícími kusy nábytku. Zvedl s nadlidským úsilím mrtvolu železničáře a zase ji s temným žuchnutím pustil na zem. Pak si sedl na povalená kamna.

„Proč se TOHLE musí stát zrovna mně? Za co mne Bůh trestá? A je vůbec nějakej? Jak mohl něco takového dopustit, když je přece všemohoucí! Co ty nevinné děti! A já jsem taky celej život poctivej chlap! Nikdy jsem nic neukrad a nikomu neublížil, tak PROČ?

Takovej bůh, jestli vůbec je, tak je zlej a špatnej!“

Ze všech stran se ozýval nářek raněných, dětský pláč a zděšené výkřiky pozůstalých. Mladý muž v krví prosáklé košili popleskával svou mrtvou ženu po tváři. „Janinko, vstávej, proboha probuď se, vstaň!“ Okolo bylo slyšet volání „Tatínku!“ , „Co jsem komu udělala!“ a hněvivé „Vrahové!“

Vyraženými okny nakoukly první hlavy zvědavců a v dálce vyly sirény policejních a záchranných vozů. Ječení, pronikající až do morku kostí, se přibližovalo.

Libor vstal a konečně našel své rozbité brýle za tělem mladé dívky. Nasadil si je na oči ve špinavém obličeji pod ohořelými zcuchanými vlasy. Hněvivě se popraskanými skly rozhlížel po té hrůze kolem. Pak se přebrodil mezi střepy, cáry, zbytky židlí a lidí k vyraženým dveřím. Náhle mu bylo velmi nevolno. Odstrčil čumily ve dveřích a vypotácel se na peron. Kdosi mu pomohl položit se na lavičku. Ještě matně zaznamenal hlavy, skloněné nad ním.

Když se opět probral, vznášel se v jakémsi šedobílém nehmotném prostoru. Necítil vůbec nic, naopak, nikdy mu nebylo tak lehce! Najisto věděl, že nestojí na zemi a že gravitace je jaksi mimo něj. Při pohledu dolů spatřil jen jakousi bílou mlhu. Otočil hlavu. Vzadu byly těžké černé mraky, jakoby předzvěst strašlivé letní bouře. Před ním naopak zářilo neuvěřitelně jasné bílé světlo, jaké předtím nikdy neviděl. Přesto, že ho oslepovalo a oslňovalo, oči ho nebolely. Mžoural do toho jasu, protíraje si oči oběma rukama, zatímco ho cosi neslo šílenou rychlostí vpřed. Světlo stoupalo vzhůru jakýmsi paprskovitým tunelem a neznámá síla povznášela nahoru vše, co jí přišlo do cesty, i Libora. Náhle si uvědomil, že není tímto nadčasovým a nehmotným prostorem unášen sám. Rozhlédl se. Kousek od sebe zahlédl mladou, hezkou a pěkně oblečenou ženu. Vzpomněl si na maminku děvčátka z nádražní čekárny.

Náhle mu to došlo!

„Vždyť já jsem mrtvej…MRTVEJ!“ vykřikl nahlas.

„To teda seš, a já nadvakrát. Jak jste mě tam dole pustil na zem, málem jsem vypustil duši ještě před božím soudem!“ ozval se hlas zleva. Libor se otočil. Sympatická tvář železničáře z čekárny se na něho poťouchle šklebila.

„Co se to vlastně děje?“ vylétlo z Libora naprosto nechápavým hlasem.

„Nevíš? Ještě jsi stačil vyběhnout na peron a tam jsi na lavičce omdlel. Když přijela záchranka, odvezli tě rovnou na sál. Teď se v tobě hrabou doktoři, ale jak to tak vidím, tak vzhledem k tomu, že jsi tady s námi, tak už asi marně.“

„A co se to v té čekárně vlastně stalo?“

„No to je přece nad slunce jasný! Teroristi! Jak jsem proti trestu smrti, tuhle sebranku bych stavěl ke zdi bez soudu. Jen se rozhlídni kolem sebe!“

Mladá žena plakala a žalostně vzlykala  „Markétku jsem tam nechala, co s ní jenom bude?“

Okolí se zatím změnilo. Letěli růžovým polosvitem, jakoby v červáncích. Oslňující paprsek se rozšířil v jakousi chodbu, kterou se šílenou rychlostí řítily postavy. Libor se rozhlédl. Kromě smutných očí plačící maminky spatřil školáka, držícího se oběma rukama za nohu, nic nechápající děti, které rychlost ‚jízdy‘ nesmírně bavila, a další cestující z explodované čekárny.

„Žádný z nich se jaktěživ nezajímal o politiku. Nemají ani ponětí o existenci nějakých organizací a už vůbec ne o jejich požadavcích. Ti, kteří za to zodpovídají, sedí pěkně doma v teple a v bezpečí svých přepychových vil, hlídáni dokonalou ochrankou. Když se přece jen čas od času stane zázrak a spravedlnost některého z nich dopadne, sletí se hejno špinavých prodejných právníků a vysekají ho z toho, případně ho dostanou ven na kauci. Pak řáděj dál, nebo se zašijou někde v cizině. Kdybych já ukrad kolo, nebo stokorunu někde v krámě, budou se po mě vozit celej život. Takovýmhle parchantům projde všechno. Jsem docela rád, že jsem z toho svinstva venku, i když se mi setsakra nechtělo!“

Zářivá chodba náhle končila v blankytně modrém prostoru. Ze všech stran sem ústily podobné chodby, kterými proudily davy lidí. Uprostřed prostoru byla obrovská báň karmínové barvy, ale odstíny se neustále měnily přes rudou až k růžové. Čas od času se otevřela veliká stříbrná vrata a část lidí z fronty byla vpuštěna dovnitř. Davy lidí ze všech chodeb organizovali do ukázněných front podivní tvorové. Nijak zvlášť se nelišili od ostatních, ale na zádech měli obrovská sněhobílá křídla. Libor netušil, podle čeho poznali minulost a způsob smrti jednotlivých osob, ale všiml si, že do jedné fronty stavěli oběti násilných zločinů – zde byli i naši známí. Libor byl překvapen, že dokonale rozumí řečem všech lidí okolo. Nikdy se neučil žádnou řeč, a ve frontě stáli vedle sebe černoši, Američané, Indové a  příslušníci různých národů a pronárodů. Andělští organizátoři ke každému jednotlivci přistoupili a namalovali mu červený křížek na čelo. Libor si všiml, že ve vedlejší, ještě mnohem delší frontě mají lidé křížky modré. „Dopravní nehody“, vysvětlil anděl, který si všiml jeho udiveného pohledu. „A tamti?“ ukázal Libor na řadu mužů v pozadí, označených černě.

„K těm se nepřibližuj synu! Ti propadli peklu. Jsou to sluhové smrti. Porušili základní pravidlo přírody, že totiž o smrti člověka může rozhodovat jenom Bůh Jsou mezi nimi vrazi, kati, vojáci z povolání a teroristi Támhle v té kouli je soud boží. Tam se rozhodne, kdo přijde před zrak Nejvyššího a zůstane v jeho blízkosti. Ti kdo neprojdou …podívejte!“ Anděl ukázal na jakousi rouru, vedoucí ze dna koule a ztrácející se v mlhách hluboko pod nimi. „Tou dírou je sešup rovnou do pekel!“

Libor, ač byl celý život zarytý ateista a pojmy jako ‚nebe‘ či ‚peklo‘ odsouval do říše pohádek se otřásl.. „Kam asi soud zařadí mě?“

„Nu synu, budou na vážkách. Nejsi věřící, ale to se nedá počítat, takových je tu bohužel většina. Horší je, že jsi se rouhal Bohu!“

„Já?“

„A neprohlásil jsi, že Bůh, který dopustí něco takového, jako se stalo v čekárně, je špatný? Bůh ví co činí a každému naděluje podle svého uvážení!!“

„Ale snad vezmou v potaz fakt, že jsem byl v šoku!“

„Snad.“

Anděl se vzdálil, aby formoval další příchozí do front. Chodbami přicházeli stále noví a noví Co tady musel být za blázinec, když byla válka? Pomyslel si Libor, vzpomínaje na ty miliony nevinných životů, které sem nahnal Hitler, Napoleon, a jiní dnes mnohdy oslavovaní hromadní vrahové…

Trvalo velmi dlouho, než ve frontě přišla řada na naši skupinku. U velikých stříbrných vrat hlídali dva obrovští strážní andělé.. Po vstupu určitého množství lidí vrata opět uzavřeli. Libor byl velmi překvapen, když spatřil docela obyčejnou kancelář s velikým psacím stolem na naleštěné, jakoby voskované podlaze. Za černou oponou v podlaze, hlídanou dalšími pochopy, byla pravděpodobně ona pověstná hrůzná díra do pekel. Na druhé straně byly otevřené velké lesklé dveře do jasně prosvětleného narůžovělého prostoru. Stáli u nich malí nahatí andělíčci s blonďatými kadeřemi a Libor si mimoděk vzpomněl na malou holčičku, která přišla o maminku. Ta stála nedaleko. Už neplakala, spíše na ní byla vidět zvědavost a údiv..

Za psacím stolem seděli tři přísně se tvářící andělé. Nejstarší z nich vstal. Měl na sobě modrou splývavou tuniku, jakou nosívali staří římští patriciové. V ruce držel plamenný meč.

„Tak vás vítám v Nebi přátelé“ prohlásil zvučným hlasem,  „. Přistupte blíže!“

Libor nesměle postoupil o několik krůčků.

„Většina z vás se ničeho nedopustila a ničím se neprovinila. Bůh vás tedy přijme do své náruče“ prohlásil po krátkém proslovu. Pak se obrátil na Libora.

„Ty jsi se ale rouhal a budeš tedy potrestán. Soud však přihlédl k jinak bezúhonnému životu a k tomu, že jsi rouhavá slova pronesl v afektu za šokujících podmínek. Proto bude verdikt mírný. Nestaneš se andělem jako ostatní, budeš v Nebi jen trpěn. Nejvyššímu nesmíš prvních sto let na oči!“

Soudce se odmlčel, pokynul Liborovi, aby se zařadil. Pak vstal druhý anděl a pravil: „Bůh nepřipustí ve své blízkosti nic pozemského..Proto vás nyní zbaví všeho, co vás ještě spojuje s bývalým pozemským životem.“

Pozdvihl meč a ze skupiny lidí zmizel veškerý oděv, šperky, spony, hodinky i brýle. Libor byl překvapen, že výtečně vidí i bez nich a mohl oči nechat na krásné mamince opodál. Necítil ale žádné pozemské vzrušení. Vnímal jen nadpozemskou krásu a hluboký estetický vjem. Ostatně ženina nahota dlouho netrvala. Na těle se jí objevilo z jakési mlhoviny utkané bleděmodré roucho, přepásané olivovou ratolestí. Na zádech se objevila bílá křídla a ve vlasech růžová stuha. Libor byl oděn jakousi tunikou, ale křídla mu nenarostla…proč jsem si sakra toho boha bral do huby…

Anděl pokynul a skupinka lidí zvolna prošla dveřmi do růžového fluida. Mlžná cesta vedla mírně vzhůru a ztrácela se v jasné, oslepující záři. Jeden po druhém mizeli lidé v tom světle. Libor zůstal na cestě sám. Ještě chvíli váhal a pak vykročil i on. Vstoupil do jasné záře a ztratil se v nehmotném prostou, kterým zněly tóny varhan. Všude se převalovaly různobarevné mlhy a zahalovaly neznámý prostor, kam už kromě těch, které k robě povolal Bůh, nikdo nesmí.

Dole na Zemi v nemocnici Sv.Tomáše primář svlékl rukavice.

„Už to nemá smysl. Má to za sebou, nedá se nic dělat. Sestro, přikryjte ho!“

A operační tým, unavený po dlouhé snaze zachovat Liborovi život, odešel ze sálu. Světlo zhaslo a v místnosti bylo ticho. Za chvíli přijde zřízenec, naloží tělo na vozík a přikryté prostěradlem je odveze na prosekturu.

Au Revoir!