Jak zastavit Brežněva

V ulicích teprve začínal denní ruch časného rána, když stařičká škodovka veterináře Dusila vyjížděla z města. Projela sluncem zalitá předměstí a po odbočení z hlavní výjezdovky z města na vytlučenou okresní silnici míjela svěžest zelených zahrad, ve kterých si obyvatelé okresního města pěstují rajčata, kedlubny, mrkev, květák a další pochutiny pro zpestření svých rodinných stolů..

Za posledním plotem, ze kterým se zmítal nějaký zuřivý pes, už auto vyjelo z města do otevřené krajiny. Silnici z obou stran lemovaly ovocné stromy za mělkými příkopy, za nimi pak pole, v dálce ohraničená lesíky v nízké pahorkatině. Mezi poli bylo občas vidět červené střechy a kostelní věže vzdálených vesnic a na kopci vlevo mohyla z jakési dávné bitvy. Škodovka projela několika osadami a po půlhodině jízdy zastavila v malé vsi před vraty venkovské chalupy.

„Tak jen pojďte dál“, zvala hosty stará paní do stavení. „Dali byste si kafíčko?“

„Nu, po ránu by docela bodlo“, mínil doktor, vytáhl z objemné tašky záznamní knihu a krabici s vakcínami. Posadil se za stůl a chvilku listoval stránkami.

„Tak kolik vlastně máte těch králíků?“ vytáhl z náprsní kapsy plnící pero a odšrouboval víčko.

„Dvacet, pane doktore.“

Stará paní nabrala v kbelíku vedle dveří vodu do oprýskaného smaltovaného hrnce, který pak postavila na propanbutanový dvojvařič.

„Na co bych teď v létě topila ve sporáku,že? Tak tady mám tohle, to pro samotnou ženskou úplně stačí.“

Za ten sporák –snad by byl vhodnější výraz „pec“, by dnes nějaký sběratel všechno. Je kachlový s troubou na pečení chleba a s lavicí kolem tří stran jako v pohádkové chaloupce. Zde je však přeplněn všemožným haraburdím. Stojí tu smaltované hrnce s různým stupněm otlučenosti, baňka na mléko, starý hmoždíř, kožená kabela neurčité barvy a spousta jiných věcí různého stáří a  použitelnosti.. Nahoře na peci, kde se kdysi za starých časů spávalo, je změť veteše a starých krámů, jako ostatně všude v místnosti, kde je kousek volného prostoru. Otevřenými dveřmi ze dvora do místnosti korzují slepice a jak je znát z potřísněného a potrhaného lina, není to nic vyjímečného. Některé si vyskočily i na stůl, takže než si Dusil mohl rozložit svá lejstra, musel jich pár odehnat. S rozhořčeným krákáním seskočily ze stolu, mávaje poplašeně křídly, a pak důležitě odkráčely z domku na dvůr.

„Vemte si zatím koblihu, pekla jsem čerstvý!“ přisunula stařena velikou mísu. Koblihy skutečně lákavě voněly. Dusilův asistent Viktor už se natahoval po té nejhořejší, když si uvědomil, že to bílé na vrchu není poleva, ale obrovský bílý slepičinec. Ucukl rukou zpět. Stará paní se zamračila. „To jsou ale potvory mizerný, všude to vleze!“

Sebrala koblihu a ušmudlanou zástěrou střela slepičinec. Pak pečivo vrátila na mísu.  „Tak si nechte chutnat!“

„Děkujeme, paní, nedělejte si škodu, my už jsme snídali“, řekl Viktor. Ani Dusil už jaksi nemá chuť na koblížky, vypisuje v knize jakési kolonky a připravuje vakcíny..

Paní zatím vytáhla z kredence dva porcelánové hrnky, vytřela je touž zástěrou, jakou předtím utírala slepičinec z koblihy a nasypala do nich kávu. Přitáhla před hosty plechovku s cukrem a zalila kávu v hrncích horkou vodou.

Za čtvrt hodiny vyšli všichni na dvorek. Viktor tahal jednoho králíka za druhým z kotců, Dusil každému píchl vakcínu do ucha a Viktor zmítajícího se ušáka zase vrátil zpátky a zalígroval kotec. Babka stále vedle a pusa jí jen jela.

„To je králíkárna,co?“ velebila polorozpadlé obydlí chlupatých fešáků,  „to stavěl ještě můj nebožtík. Ten se panečku doved ohánět! Ještě dneska se směju. Když si vzpomenu, jak zedníci na stavbě kravína sháněli chybějící podlážky z lešení jako diví, je z nich zadní stěna. A vlnitej plech na střeše je z ohrady kolem stavby kulturáku. Jó Pepa, ten se uměl postarat! Ten se panečku vyznal!“  Babka se teskně zadívala do polí za plotem.

„Jednou přitáhl domů dokonce sirénu z továrny! To si tenkrát ve Spolaně pořídili sirénu, aby širokýmu okolí oznamovali začátek a konec pracovní doby – jako kdyby to lidi nevědělii i bez sirény…Prej to, dokonce i tehdejší době, stálo spoustu peněz. Složili tu věc v továrně na dvůr, než prej přijdou montéři, aby to dali na střechu a zapojili…no a druhej den už na dvoře nebyla. Můj Pepa usoudil, že by to mohlo bejt nádherný rozmetadlo hnoje.. A tak zatímco můj muž zapojil tu sirénu za koně a hnojil s ní pole, v továrně bylo boží dopuštění. Přijela kriminálka až z Hradce! Kdekoho vyslýchali, ale na mýho Pepíčka přišli až hodně zadlouho! Trochu ho tam potrápili, ale že měl chudák stará ty papíry na hlavu, tak to ho zachránilo. Pustili ho a dali mu pokoj..“

Viktor vrátil posledního králíka do kotce a zavřel dvířka na lígr.

Dusil nahlédl přes plot k sousedům. Starší muž v holínkách tam pohazoval seno na betonovém dvorku. „To je můj vynález!“ prohlásil, když zahlédl Dusilův pohled. Já poházím na beton zrní, na to zrní dám sušit seno, a jek slepice hrabou nohama a hledají to zrní, krásně mi obracejí seno. Je to taková automatická sušička!“

„Tak to bude za padesátku, paní Votočková“ otočil se Dusil, ukládaje krabici do své objemné tašky.

„Ty papíry na hlavu ho zachránily ještě jednou“ vyprávěla dál stará paní, vypláceje Dusilovi peníze,  „tenkrát jel do Prahy na státní návštěvu Brežněv, kupodivu vlakem. Celá doprava tenkrát kvůli tomu stála! Na trati od ruských hranic až do Prahy byl zastavenej provoz, trať obšancovali policajti, byli snad na každých dvaceti metrech. No já se jim nedivila. Po tom, co nám v osmašedesátým proved, byl tu populární jak vosina v prdeli, nikdo by se nedivil, kdyby si na něm lidi schladili žáhu. Ve všech stanicích, kudy vlak projížděl, se nesmělo točit ani pivo, bylo tam snad víc policajtů než lidí. Vlak projel Kolínem, Velimí a blížil se k Cerhenicím, když můj Pepa v nějakým pohnutím mysli zavolal na traťovku do Kolína, že v kolejích u Cerhenic je lom- tedy abyste tomu rozuměli, to je v drážním žargonu prasklá kolej…! Zvláštní vlak s Brežněvem okamžitě zastavili, protože kdyby vykolejil, byl by to průšvih jako barák. Náčelníka traťovky třikrát vomejvali a pohotovostní četa okamžitě jela do Cerhenic. Kolem drezíny s dělníky se to jen hemžilo tajnými, kteří se seběhli za všech stran jak slepice na zrní, ale ať hledali, jak hledali, žádnej lom nenašli. Drezina se zas vrátila do Kolína a Brežněva po dvouhodinovým zpoždění pustili dál do Prahy“.

Dusil zaklapl zámky u své tašky a otevřel vrátka na polní cestu, kde měli zaparkovanou škodovku.  „A jak to potom dopadlo s vaším mužem?“ zeptal se, odemykaje dveře vozu.

„To víte, že si na něm chtěli smlsnout! Drželi ho na policii celý vodpoledne a asi se s ním nemazlili. Pak ho ale stejně pustili domů, protože měl ty papíry na hlavu….ještě ten večer se chlubil štamgastům v hospodě!“

„Tak nashledanou, a ať vám ti ušáci rostou!“

Dopoledne už značně pokročilo a ranní svěžest vystřídalo nepříjemné vedro. V autě bylo jak v sauně a ani zotvíraná okna moc nepomohla.

Škoda, že tu nemůže bejt nebožtík Pepa“, uculil se Viktor.

„A pročpak, Viky?“

„Třeba by nám do auta namontoval větrák z ukradenýho chladiče“ , smál se Viktor.

Dusil nastartoval.  „Pak že se na vesnici nic neděje! V rodině naší klientky jistě nikdy žádnej pes nechcípnul“.

A stará škodovka se rozjela po hrbolaté cestě.