Docela malá psí pohádka

Zatím jsem neměl odvahu psát pro děti - až zadané téma literární soutěže mne k tomu donutilo - a hned jsem byl odměněn Čestným oceněním:

Docela malá psí pohádka.

Tak si děti hezky sedněte, povím vám mou malou psí pohádku.

Jmenuji se Betinka a to, že mi rozumíte, to způsobil můj páníček, který rozumí naší psí řeči a napsal to pro vás po vašem, po lidsku. Jsem docela klidná a hodná fenka, nejraději se stočím do klubíčka na svém oblíbeném křesle a spím. Ale běda, jestli u našich dveří zazvoní

listonoška nebo cizí člověk! To spustím takový rámus, že páníček si zakryje uši a zděšeně prchá z pokoje a panička, jinak hodná a laskavá, na mě křičí, abych byla ticho! A to prosím nedělám nic jiného, než mnozí lidé od pejsků chtějí, to hlídám, aby k nám nikdo, kdo tady nemá co dělat, nevlezl.  Já za to přece nemohu, že nerozeznám lidi, které moji páníčkové vítají a čekají od těch zlých, kterých je prý v posledních letech tak moc! A nejsem dlouho k utišení, protože své páníčky mám moc ráda. Když pak přijde návštěva a já poznám, že pán nebo paní nechtějí těm mým páníčkům ubližovat, to se s nimi hned skamarádím, nechám se drbat za ouškem a když už se s nimi skamarádím víc, skočím jim i na klín a chci jim dát pusu. Jenže to my pejskové neumíme, tak to nahradím tak, že hostu olíznu celou tvář. Ale nejraději jsem, když mi páníčkové přinesou nějaký pamlsek, to potom dokážu chodit po zadních packách, předníma mávám jak dirigent před symfonickým orchestrem - to je u vás lidí taková veliká parta, která hraje muziku - a dovedu po těch zadních packách přejít třeba celou kuchyň! Páníčky to moc baví, smějí se a fotografují mě a já jsem celá šťastná, že jsem středem pozornosti, a začnu lítat kolem celé místnosti závratnou rychlostí, neberu ohledy na překážky, odrazím se třeba i od páníčkova břicha nebo od květináče, který někdy i porazím, ale to se potom panička začne zlobit, tak zalezu pod stůl a nejdu jí na oči. Nejvíc se ale vyřádím s mladou paničkou, to když přijde ze školy(to vy větší znáte, taky tam chodíte a vy menší brzo chodit budete), tak si ke mně lehne na koberec a válí se se mnou, hází mi moje gumové hračky a někdy mě škádlí až se mi to i přestává líbit. Ale potom mě zase vezme do náruče a mazlí se se mnou, tak na to škádlení zase zapomenu a hraji si jako dřív. S některou návštěvou k nám přijede i moje kamarádka Zuzanka. Je to fenka  Yorkshirkého teriéra, zatímco já jsem pudlice, ale to nám vůbec nevadí. Některým lidem prý vadí, že druzí lidé jsou černí nebo žlutí, ale my pejskové to neznáme, hodnotíme se podle toho, jestli jsme nebo nejsme zlí. Můj dobrý kamarád Brok, který k nám taky někdy jezdí se svou paničkou, je například jezevčík. Mám moc ráda, když mi páníček připne vodítko a jdeme ven. Když byl páníček nemocný, chodil se mnou každý den na dlouhé procházky přes celé městečko, kde bydlíme, a protože bylo léto, zastavili jsme se každou chvíli u nějakého velkého domu, z kterého byl slyšet halas lidských hlasů a před kterým byly postaveny stolky a židličky, které stínily obrovské slunečníky. Páníček pil takovou nazlátlou vodu s bílou pěnou a mě nechal přinést misku s chladnou vodou, moc dobrou, protože v letním horku jsem se potřebovala ochladit. My pejskové se neumíme potit, chladíme se v horku jen vyplazeným jazykem a rychlým dechem, ale to nestačí, proto v létě hodně pijeme vodu. Každou chvíli z velkého domu vyšel nějaký člověk, chtěl mě podrbat za ouškem, ale protože nějak divně smrděl kouřem a ještě něčím, takovým něčím jako páníček, když doma v sobotu něco slaví, jenže mnohem silněji, tak jsem na něj vystartovala takovým štěkotem, že mě páníček musel okřikovat. A pak jsme šli s páníčkem domů, chvílemi se k nám přidávali cizí psi, chtěli se kamarádit, očuchávali jsme se, ale páníček to nerad viděl. Buď jsme uhnuli jinou ulicí, nebo, když nebylo vyhnutí, cizího pejska odehnal. Ten ale stejně šel pořád za námi, někdy až k nám k domu, kde s páníčky .bydlím.

Ale co se vám nestalo! Do naší ulice se nedávno se svým páníčkem přistěhoval veliký a zlý vlčák Trhan! Je velmi nevychovaný, když jdeme kolem, s e strašným řevem vyletí ze své boudy na dvoře a div neporazí vrata, jak by rád vyběhl ven a pokousal takového malého pejska, jako jsem já! Nedávno prý se dostal ven a napadl nějakou holčičku. Oni někteří ti velcí psi nemají vůbec smysl pro čest a místo aby ty slabší chránili a bránili, ještě je zbaběle napadají. U vás u lidí jsou takoví zbabělí ,,hrdinové,“ kteří, když si netroufnou na sobě rovné, napadají ty slabší, a stejně jako u pejsků je to špatným vychováním. Páníčkové nemají čas, nebo záměrně vychovávají k útočnému chování…

Dnes jsme šli s mým páníčkem na procházku. Příliš pozdě jsme si všimli, že vrátka u Trhanova domu jsou nedovřená. Když se se štěkotem vyřítil ven, můj páníček se tak lekl, že zůstal stát jako socha! Vytrhla jsem se mu i s vodítkem a pádila jako nikdy v životě! Dál od Trhana, dál od toho zlého psa, který tolik nemá rád nás - malé pejsky a děti! Letěla jsem jako o závod, jenomže mám krátké nožičky a Trhan je vlčák, utíká mnohem rychleji než já. Neposlouchala jsem volání mého páníčka, stejně jako Trhan vůbec neslyšel zoufalý křik svého pána, který za ním vyběhl z domu. Už už slyším za zády Trhanovo funění, už už cítím jeho horký dech na svém ocásku, když tu - co se to děje? Uslyšela jsem za sebou zakňučení a dusot vlčákových tlap se zastavil. Otočila jsem se v běhu. Co se to jenom stalo? ,,Utíkej, Betynko, utíkej!“ štěkal na mě sousedovic bernardýn Bucifal. ,,Já ho zatím zdržím!“ Nedala jsem se pobízet dvakrát. Několik skoků, trochu víc kroků a šup! už jsem byla v rybníku! Ani jsem nevěděla, že umím plavat! Páníčkové mě na koupaliště neberou, protože tam pejsci nesmějí. Teď se kousek dál škrábu na břeh, otočím se a HURÁ - Trhan peláší pryč s pocuchaným kožichem a s natrženým uchem, a Bucifal se žene ještě kousek za ním, než si unaveně lehne a začne si lízat packu.

,,Děkuju ti Bucifale“ volám přes vodu a dobrácký chlupatý obr jenom bručí ,,Není zač, a příště si na toho prevíta dávej větší pozor!“

Pak už přiběhl páníček, popadl vodítko, které jsem celou dobu táhla za sebou a já jsem mu skočila do náruče.

,,Ty moje chlupatino malá, tys mi dala “  řekl páníček takovým milým, zjihlým hlasem, a já jsem poznala, že se nezlobí, že měl o mě veliký strach, tak jsem mu z vděčnosti olízla oko.

Pak jsme šli domů, dostala jsem plnou misku žrádla a když jsem ho snědla, vyskočila jsem si na své křeslo, stočila jsem se do klubíčka a ještě než jsem celá blažená usnula, vzpomněla jsem si na Bucifala. Musím mu zítra donést tu nejlepší kost.

A to už je, milé děti všechno, teď se taky musím vyspat, zítra přijede Brok s paničkou, tak musím být hezky čilá.

Co to povídáte, děti!  Že to je krátké? Že chcete vědět, jak to bylo dál? No dobře, tak budu ještě chvilku štěkat - vlastně co to říkám - povídat, vždyť psí řeči byste nerozuměli!…

Tak tedy druhý den, jen co mě páníček dal do misky papání a do druhé misky čerstvou vodu, mi připjal vodítko a šli jsme ven. A hned u vrátek - co to vidím? U vrátek vrtí oháňkou Bucifal a hned na uvítanou mi olizuje oko. Taky vrtím ocáskem, to je u nás pejsků výraz radosti, a páníček tentokrát neprotestuje a neodhání Bucifala, dobře si pamatuje, jak mě Bucifal včera ochránil před Trhanem a má ho za to rád. Jednou povídal paničce, že pán, u kterého Bucifal bydlí, mu dal tohle zvláštní jméno podle jedné postavy z knížkek pana  spisovatele Hrabala,  tomu já moc nerozumím, my pejsci neumíme číst. Páníček říká, že jsou lidé, kteří čtou taky čím dál míň a že degenerují a pak se chovají jako psi. Tomu já nerozumím, ale zlobí mě to. Copak pejsci se rvou na fotbale, nebo čmárají spreji po zdech? To je ani ve snu nenapadne, i když s tím rvaním….někteří z nás takoví jsou, třeba Trhač…

Ale abych se vrátila k Bucifalovi. Jdeme jako spokojená rodinka, já s páníčkem a Bucifal vedle nás, občas k sobě čuchnem a oba vrtíme ohony. Když míjíme dům, kde žije Trhač, spustí vlčák obvyklý rámus, skáče se štěkotem na vrata, div je neporazí, ale když uvidí Bucifala, hned zmlkne a pozadu zaleze zpátky do své boudy, ohon stažený mezi zadníma nohama.

„Vidíš, to máš za to, že napadáš slabší, ty zbabělče!“ neodpustila jsem si na něj zaštěkat

A šli jsme dál a sluníčko svítilo, šli jsme kolem vody a potom druhou stranou lesem a po silnici zpátky k městečku. Bucifal poskakoval radostí okolo nás, já s ním, až jsem se páníčkovi zamotala vodítkem kolem nohou, a musel se odmotávat. Bylo to legrační, všichni jsme se smáli, ale ouha! Když jsme byli v nejlepším, zahlédnu koutkem oka, že se ze zatáčky vyřítilo velikánské auto, jelo strašlivě rychle a rovnou na Bucifala, který byl k němu zády, takže ho neviděl. Propána - co teď! Nejlepšího kamaráda mi přejede auto, co bych si pak bez něj počala? Zas by mě napadal Trhan a neměla bych kromě páníčka žádné zastání!

„Pozor Bucifale“ zavyla jsem a chytla jsem velikého psa za oháňku. ,,Auto!“

Zapřela jsem se za všechny čtyři nohy, abych ho vůbec utáhla a rychle jsem ho odtáhla z dráhy auta. To hned potom prosvištělo malý kousíček od Bucifalovy hlavy, jen zvířený vítr nám načechral chlupy. Vylekaný páníček zahrozil za rychle jedoucím autem a pak mě přitiskl v náručí a Bucifala hladil po hlavě a za ušima a všem nám najednou bylo lehko, jako když najednou vyvázneme z velkého nebezpečí.

„Děkuju ti Betty“ zabasoval Bucifal svým hlubokým štěkotem. ,,Teď jsi mi oplatila ten včerejšek, zachránila jsi mi život a já ti budu pořád vděčný!“

No a to už by mohlo být opravdu už všechno. Když vyjdu ven, najdu u vrátek kost se spoustou masa, kterou mi tam nosí můj Bucifal, a když se páníček nedívá, tak si ji zahrabu vedle cesty do písku.

A teď jsem ospalá, stulím se do klubíčka na svém pelíšku na starém křesle a budu se těšit na zítra, až zase půjdu s páníčkem ven a uvidím Bucifalíka.

Ahoj děti, mám vás ráda!